Příčinou depresí jsou vnitřní konflikty
(rozhovor pro Minervu)
Jan Havelka se s depresemi potýkal od dětství. Prošel dlouhou řadou
terapií, aby především poznal jejich limity, jak dnes říká. Na základě těchto
zkušeností vyvinul vlastní způsob zvládání deprese – transformační terapii a
terapii vnitřního dítěte.
Opravdu lze vyvinout vlastní terapii pouze na základě neuspokojivých
zkušeností s existujícími terapiemi?
To určitě ne. Když mi někdy po revoluci došlo, jak moc toužím stát se
terapeutem, začal jsem místo terapií s podobnou urputností vymetat terapeutické
výcviky. Bylo mi jasné, že až najdu terapii, která mi pomůže, stane se v mých
rukou silným nástrojem pro pomoc druhým, protože vím velmi dobře, jaké to je,
když je člověku zle.
A našel jste ji?
Ne. Navalil jsem do terapií, knih a seminářů osobního růstu stovky tisíc
korun. A když mi bylo přes padesát, definitivně jsem se zhroutil a skončil
v péči psychiatra na práškách.
Ale zas tak zhrouceně nevypadáte…
Pak jsem se asi odrazil ode dna. Vesmír mi jasně naznačil, že tu terapii,
kterou jsem celý život hledal, mám teď příležitost vytvořit sám, protože
teoretických podkladů i hlubokých osobních zkušeností mi už přihrál dostatek.
Od té chvíle mě to začalo víc bavit. Začal jsem nabízet terapii něhou,
transformační terapii a terapii vnitřního dítěte – a s velkým uspokojením
zjišťovat, že lidem, jako jsem já, tyto terapie pomáhají velice efektivně.
V čem spočívá vaše terapeutická inovace?
V porozumění příčinám depresí. Většina dosavadních terapií považuje za
příčinu deprese různé formy „prokletí“ – špatnou karmu, traumata z minulých
životů, prenatální traumata, porodní traumata, traumata z dětství, případně i
poruchy látkové výměny v mozku. Depresivní klient v roli oběti očekává, že mocný
terapeut z něho toto prokletí sejme – odčarováním, regresí, odblokováním,
případně antidepresivy. Ale nic z toho zrovna na mě nikdy trvale nezafungovalo.
Ode dna jsem se odrazil až tehdy, kdy jsem dokázal uvidět, že si to utrpení
způsobuji doslova sám. Že jedna moje složka nenávidí jinou moji složku tak
zavile, až jí vyvolá depresi. Takže já vůbec nejsem nevinná oběť nějakého
zákeřného prokletí, ale pouze si nedokážu všimnout, že si jako úplný magor
ubližuju sám.
Zajímavá hypotéza, ale pro normálního člověka poněkud nepravděpodobná…
Stačí položit otázku, jaký má člověk vztah ke své duševní chorobě, ke své
přecitlivělosti, a jak by s ní naložil, kdyby byla hadrovým panákem v jeho
rukou. Běžně lidé odpovídají: „Otloukl bych mu hlavičku o popelnici, pak bych ho
roztrhl jako hada, pak bych ho do té popelnice hodil a ještě bych za ním
plivnul, za tu všechnu bolest, co mi v životě způsobil.“ Tento postoj bývá
vědomě prožívaný jako přirozeně oprávněný.
Co ale už nebývá vědomě reflektované, je děsivá skutečnost, že ten hadrový
panák je živý, že má svoji citovou nádrž, která se po každém takovém útoku plní
čirým zoufalstvím. A právě toto zoufalství pak prosakuje do citové nádrže
vědomého já, kam už přichází nepoznáno. Pak je člověk přesvědčen, že za jeho
zoufalství může jakési prokletí, případně že ho nenávidí celý svět, případně
dokonce i sám Bůh.
Ten zbídačelý hadrový panák je ve skutečnosti vaše vnitřní dítě.
Ale vy nabízíte i terapii vnitřního dítěte.
Ano. Jsem ombudsmanem všech zbídačelých vnitřních dětí. Dobrá zpráva je, že
je-li klient ochoten hledat a najít svůj vnitřní konflikt, může tím dostat svůj
duševní stav do rukou mnohem pevněji, než když se pracuje s „externím
prokletím“. Samozřejmě jsem to začal nabízet druhým až po té, co tento postup
pomohl mně.
A pomohl vám?
Významně. A řadě klientů také. Nejhlubší uspokojení zažíváme v terapii
pokaždé, když už klient může vysadit antidepresiva. Ze své vlastní zkušenosti
vřele doporučuji! :-)
(Leden 2013)
