Terapie pro zvědavého muže 2
(aneb chvála síťovému modelu :-)
Rád bych se po půl roce vrátil k terapii pana Havelky a podělil se o své
další zkušenosti. Ač by se mohlo zdát, že můj
předchozí článek hovořil o nových vztahových možnostech a mohlo to být
chápáno jako naplnění cíle terapie, musím přiznat, že události posledního
půlroku mě přesvědčily o dalších možných změnách v mém životě, které jsem na
začátku neviděl.
Většinu svého dosavadního života jsem prožil v pevných partnerských vztazích
a nedokázal jsem si to jinak ani představit. Přestože jsem mnohokrát na své
cestě potkal myšlenku, že jsme stejně v podstatě sami a musíme se naučit být
sami se sebou, tak prvních padesát let svého života jsem to prostě nebyl schopen
akceptovat. Ona blízká hlava na druhém polštáři mně vždy citelně chyběla
a mnohdy zoufale jsem se snažil tuto mezeru někým zaplnit.
Teprve v posledním roce po absolvování terapie se můj vztah k druhému pohlaví
výrazně změnil. Poprvé v životě žiji sám bez toho, že bych se z toho stresoval.
Přijal jsem to jako součást svého života a ne jako tragedii. Plně jsem si
uvědomil, že najít někoho, s kým si člověk rozumí, je vzácný okamžik, nemusí být
věčný, ale je vždy potřeba si ho vážit a užít si ho. Protože až si dáme vzájemně
vše co máme, můžeme zase svobodně jít svoji cestou. A nebo, pokud si máme co
říkat stále, můžeme spolu prožít celý život.
Nikdy jsem vztahy nechápal jako vězení, ale vždy jako dobrovolný svazek dvou
lidí, kteří se potkali na své životní cestě. A mrzí mě, že křesťanství svým
vynálezem monogamního manželství popřelo pravou podstatu lásky a po desítkách
generací se mu podařilo vštípit lidstvu zcela nepřirozený vztah k partnerství
(ovšem velmi účinný pro ovládání oveček). Jsem velice rád, že se o tom
v poslední době již více mluví a píše a že stále více lidí si uvědomuje pravou
sílu a hodnotu svobodného setkání dvou lidí v životě.
Po tolika letech, kdy jsem bojoval se závislostí na vztazích, se i já konečně
cítím být svobodný, bez omezujících nároků na potencionálního partnera, ale
s pocitem absolutní svobody, pro něj, ale i pro mě. Takže ač momentálně sám,
vzhledem ke své práci nemám pocit, že bych měl kolem sebe málo ženských energií,
a jestli potkám někoho s kým si budu rozumět, tak v klidu přijmu tuto výzvu již
bez snů o společném dožití, ale s touhou vzájemně si dát co nejvíce.
Musím přiznat, že tento důsledek změn v chápání partnerských vztahů, které
u mě nastaly po absolvování terapie pana Havelky a seznámení se z jeho postoji,
je pro mě ještě mnohem důležitější a pro můj život podstatnější, než to co jsem
psal v první reakci. To vše samozřejmě funguje také, ale v této chvíli to není
až to nejdůležitější.
Přeji vám všem také nové poznání a ještě jednou děkuji panu Havelkovi za
opravdu podnětné setkání na cestě. Vždy se potkávají ti co se mají setkat
a myslím, že toto setkání můj život opravdu obohatilo.
S díky vzpomíná
Ing. Petr Vahala
(PSalv@seznam.cz,
20. 2. 2010)
