|
|
Zpráva z neúspěšné terapieJen pár dnů po ukončení transformační terapie, která byla terapeutem v mém případě vyhodnocena jako neúspěšná, se zamýšlím nad tím, co tedy má být vlastně výsledkem terapie a ziskem z terapie. Možná přímo nirvána, pocit nekonečného blaha, klidu, míru, spojení s vesmírem… Podle výpovědi některých klientek se zdá, s určitou nadsázkou, že je žádoucím výsledkem dvanáctihodinové terapie právě toto. Pro člověka, který hledá na stránkách terapeutů prostě úlevu od utrpení, bolesti duše, bezvýchodnosti situace, se zdají takové zkušenosti přinejmenším úsměvné. Na terapii i terapeuta se tak dívá s určitou nedůvěrou, i když doufá, že by mohl pomoci. Z výpovědí klientek se terapeut může jevit jako laskavý guru, který láskyplně vede své klienty k tomu, aby se obrátili na pravou cestu péče o své duševní blaho. Příjemná hudba, vůně, laskavé vedení… Takto to vypadá tak duchovně a příjemně, i když z mnoha výpovědí je znát, že bez úsilí a utrpení se to neobešlo. Může to být jeden úhel pohledu na terapii. Mně se v průběhu terapie naskytl jiný. Pan Havelka se mi pak jevil spíše jako poměrně nekompromisní trenér (nebo moderněji kouč), který vede klienty systematicky v určitých krocích k jistému cíli, předává jim postupně nástroje, které tomu slouží, a učí je s nimi zacházet. Má jasnou představu o tom, co má klient v daném čase zvládnout a jakými prostředky. Požaduje maximální nasazení, kázeň a výkon. Nechci někoho odradit, je jistě rozumné využít plně čas, který pan Havelka nabízí a za který si klient platí. A patří to k profesionální práci. Bojujte o svůj život jako o život, řekl mi terapeut na začátku terapie. Mně se bojovat nechtělo. Už jsem kdysi velmi bojovala a prohrála. Tehdy se mi nedostalo psychoterapie, ale diagnózy a antidepresiv. Problém rodiny byl pojmenovaný mým jménem a mou diagnózou. Všichni byli spokojení, já jsem to vzdala a ta prohra se ve mně uhnízdila. Rodiče mne vždy týrali, ponižovali mne, projikovali do mě to nejhorší, aby se sami mohli cítit dobře. Cítila jsem se jako odpadkový koš, naprosto nepřijatelná, jako lidský odpad. Věděla jsem, že bych neměla být naživu. Cítila jsem se jako oběť a nenáviděla své rodiče a přála jim smrt. A ústavní léčba vše jen zhoršila. Smířila jsem se s tím, že nepovstanu ze svého popela, ale věřila jsem jaksi, že časem se to spraví. Nevěděla jsem už, co se mi stalo a kdo jsem. Přestala jsem se tím zabývat. Cítila jsem se tak nějak jako zombie. Topila jsem se a chytala se stébel, které se tu a tam objevovala. Časem se to skutečně zlepšilo. Mohlo by se zdát, že si teď žiji docela spokojeně. Mám rodinu, partnera, dvě malé děti, které miluji a dokážu jim lásku projevovat. Díky dětem se zlepšily i mé vztahy s rodiči. Mám mnoho důvodů ke spokojenosti a také jsem se i dlouhodoběji spokojeně cítila. I když se mně samotné spíše zdálo, že to navenek a i sama sobě většinou jen předstírám. A také pořád znovu chodily ty depky, s pocity marnosti, zoufalství, ochromení. Tak jsem chodila za koučem panem Havelkou a absolvovala lekce, jak jsem si to sama hned od začátku pro sebe pojmenovala. A úplně jsem do modelu transformační terapie nezapadla. Neplnila jsem úkoly, nedosahovala dílčích cílů a terapie byla podle pana Havelky neúspěšná, výsledek se nedostavil... Po páté lekci už mi bylo jasné, že terapie opravdu dál nepokračuje. Něco mi bránilo. Už jsem se nesnažila a jen jsem se pokoušela rozpomenout na to, co se mi to vlastně kdysi stalo. Byla to ta opouzdřená prohra, co mi bránilo ve spokojenosti v životě a bránilo se terapii. Při poslední šesté lekci se za pomoci pana Havelky převtělila v mé druhé vnitřní dítě. Jako by se klasický model dysfunkční rodiny (i té mé) přesunul do mého nitra. Ani jedno z mých vnitřních dětí na tom nebylo dobře, ale k jednomu z nich jsem se přece jen vztahovala láskyplně. Druhé jsem brutálně a cynicky týrala, pokusila se ho zabít a když se mi to nepovedlo, ponechala ho ochromené, bez jakékoli péče v úplné samotě, a zapomněla na ně. A ono mi na oplátku přálo utrpení a smrt. Po poslední lekci jsem získala nepochopitelný pocit, že mne moje depky přestanou navštěvovat. Jako bych teprve teď mohla volně dýchat a tedy i rozdýchat to vše, co mám přijímat s láskou a vděčností. A skutečně, hned druhý den jsem měla pocit, že mi konečně došlo, proč mám vlastně vůbec cokoli přijímat s láskou a vděčností. Že to znamená prostě jen přijímat. Je to určitý postoj k životu s naladěním na přijímání. Může se zdát skutečně absurdní chtít láskyplně a s vděčností přijímat vše. Z historie lidstva třeba gestapo, koncentráky, jiné formy týrání živých bytostí a jiného cynismu. Ale co se týče mého vlastního života – s láskou a vděčností teď myslím na to, že mi v porodnici svou lehkomyslností a nedbalostí málem zabili zdravé dítě. S láskou a vděčností také myslím na ty, kdo se ke mně kdy chovali povýšeně, cynicky a hnusně jen proto, že měli ten pocit převahy a příležitost... Bez pocitu lásky a vděčnosti totiž doopravdy nic přijmout nelze. Pokud toto dokážete, bude vám odměnou skutečně pocit klidu míru a spokojenosti. Pokud po něm toužíte, jděte do terapie k panu Havelkovi, snad Vám pomůže alespoň tak „málo“, jako pomohl mně. Monika (lorenzova.m@centrum.cz, 28. 4. 2010) Poznámka terapeutova Popsaný styl „terapeut požaduje maximální nasazení, kázeň a výkon“ se
v transformační terapii neuplatňuje vždy, ale u lidí s těžšími problémy, kteří
jsou dlouhodobě na antidepresivech, nebo po hospitalizacích, to bohužel jinak
nejde. Pokud takový klient v terapii podá maximální nasazení, kázeň a výkon, je
vysoká pravděpodobnost, že se opravdu uzdraví trvale.
Dodatečná poznámka Moniky (3. 5. 2010): Téměř okamžitě po napsání svého příspěvku jsem dostala mailové psaní od jedné zájemkyně o terapii a vyrozuměla jsem z něj, že ji svým příspěvkem od terapie spíše odrazuji. Jako bych pana Havelku popsala jako nějakého nesoucitného tvrdého chlapíka. To jsem ale opravdu nechtěla a přála bych si svým názorem na terapii působit přesně opačně. Vím totiž, že s panem Havelkou máte velkou šanci se ze svých problémů opravdu rychle a natrvalo dostat. Prošla jsem toho dost a nikdo mi tak nepomohl jako on. Souhlasím s jinými, že je to snad jediná terapie, která funguje. Prostě už jen proto, že každá terapie, která stojí na stejném principu, má potenciál pomáhat. A jiná nejspíš může pomoci jen dost málo nebo vůbec ne. A ten princip je: PŘIJÍMAT. Kdo přijímá svět a své místo v něm, nemá deprese. A tento postoj záleží na rozhodnutí každého člověka. Na terapeutovi je, aby pomohl klientům jejich původní naštvaný, ublížený či rezignovaný postoj změnit. Člověk nemusí jinak nic měnit na sobě a ani na svém životě, nemusí přijít o nic, na čem mu záleží, a už jen takovou změnou postoje může velmi mnoho získat. Totiž lásku k životu, ať je jaký chce. Možná se mi terapie zdála příliš nekompromisní, ale vím, že je taková proto, že pan Havelka má jasno v tom, co funguje. Má své propracované metody a trvá na tom, aby bylo vše dodržováno, protože chce klientkám pomoci. Daří se mu to. Přes všechny své předsudky jsem dospěla k tomu, že ta jeho transformační terapie opravdu neuvěřitelně pomáhá. Ten efekt, který na sobě po dokončení této terapie cítím, mi připadá jako zázrak. Tím více, že jsem úspěch moc nečekala. Spíše jsem ještě během docházení na terapii přemýšlela o tom, že mají asi přece jen pravdu psychiatři, když mi tvrdili, že jsem prostě duševně invalidní a úplně dobře mi být nikdy nemůže. A že jsem se taková už nejspíš narodila. A teď, opravdu jen po těch dvanácti hodinách terapie, se nakonec cítím úplně jinak. Teď se šťastně ptám sama sebe, proč jsem si vůbec kdy dříve dělala starosti, s čím? A to je vlastně stav, po kterém jsem vždycky toužila. Nic mne teď neužírá a mohu přemýšlet nad tím, jak si svůj hezký život udělat ještě hezčí.. Přeji všem, kdo na stránky zabrousí mnoho štěstí a panu Havelkovi mnoho dalších terapeutických úspěchů. Budu ráda, když se na mne se svými názory či otázkami obrátíte. Monika (lorenzova.m@centrum.cz)
Podívejte se též na můj nový blog. |
Zkušenosti klientů aneb
Napsali o terapii: „Poznala jsem zblízka několik Honzových klientek a mohu dosvědčit,
že Honza odvádí velmi dobrou práci. Jeho terapii rozhodně doporučuji.“
„Honzova terapie i reakce klientů na mě dělají velmi dobrý dojem. Líbí se mi i pokora,
s jakou Honza píše o své práci. Znám Honzu řadu let a jeho terapii doporučuji.“
|