|
|
Když vesmír vyslyšíRok 2011 byl tím nejnáročnějším v mém životě. Překážek přicházelo čím dál víc a s větší intenzitou. Odmítala jsem se s nimi konfrontovat. Čím víc jsem toužila po nějakém sebepoznání a rychlém uzdravení se z životních propadů, krizí a depresí, tím víc mě vše zraňovalo a já si nechtěla dlouho připustit, že se sama sebe i života bojím. Vnímala jsem, že stojím před zamčenými dveřmi, které mě vyvedou ze scestí, ale nemám klíč. Po seznámení s knihou o vnitřním dítěti jsem se na konci září setkala s panem Havelkou. Spouštěčem k akci (dovolit si něčí pomoc) byl vnitřní dlouhotrvající nepochopitelný hlasitý nářek, neklid, boj, šílené opakující se děsivé stavy, kdy prostě už nevíte co, a chcete utéct z těla a necítit bolest na duši. Úvodní osobní setkání bylo buď a nebo. Pod tíhou nechutného duševního diskomfortu, kdy ochota a schopnost svěřit se byla to poslední, po čem jsem zrovna toužila a kdy se mi chtělo každý okamžik zdrhnout, jsem se přesto rozhodla jít do terapie a bojovat. Dnes, s odstupem času, a díky pochopení a vhledům v terapii vím, jak jsem si sama nevědomě ubližovala. Do té doby jsem si nedokázala k sobě získat hezký vztah, nikdo mě to nenaučil. Styděla jsem se, kdykoli jsem nahlas pohlédla hlubší pravdě o sobě do očí. Protože až tady jsem si dokázala přiznat a přijmout příčiny utrpení, které jsem si nevědomě způsobovala. (Paradox v tom je, že dnes, když to stejné chování vnímám u druhých, oni na to neslyší, že si ubližují. Klíčem k řešení tohoto automatizmu je uvědomění a rozhodnutí se sebepoškozujícím jednámím přestat a CHTÍT se uzdravit. Bohužel většina z nás se naučila bolest řešit pilulkou a prázdnotu utápět v alkoholu nebo v čemkoliv jiném, co umožňuje hlavně NECÍTIT.) Od prvního rituálu péče i rituálu přijetí se děly v mém životě zázraky, dovolila jsem si je vnímat. Zázračně s každým sezením přicházela chuť se setkávat se sebou a učit se přijímat vše, co jsem na sobě odmítala. Opravdu jsem se vnitřně začala cítit se sebou dobře. Nemusím si to nalhávat. Zažívám skutečnou radost. Po dlouhých letech „v zabetonované ulitě“ cítím v životě chuť po otevřenosti a přiblížení se druhým. Po transformační terapii jsme přešli do terapie něhou, kde jsem se naučila, jak se nově chovat k sobě, a jak umět s vděkem přijmout svoji ženskou roli. Zázračně po osmi hodinách setkávání se dostavil nepřehlédnutelný okamžitý zlom, posun, změna. Poprvé v mém životě začalo klíčit, růst a jiskřit něco krásného. Bože jak je možné si krásu pozemského života odpírat, nevidět ji? Nemám zrovna příznivé zkušenosti ve sféře vztahy a muži. Po absolvování Terapie něhou II si dovolím napsat, že cítím neuvěřitelný jakoby „přepis v paměti“ – poprvé v životě se ve své ženské roli cítím pohodlně a bezpečně. Za neúčinnější osobní lekci považuji znovunalezení odvahy přejít přes svůj strach a pocity méněcennosti, setkat se s úrovní největší zranitelnosti a přesto se cítit dobře. Dokud si sami neprojdeme osobním prožitkem terapie a nerozhodneme se opravdově převzít zodpovědnost za svůj příběh, přicházíme o možnost zjistit, v jaké jednoduchosti se skrývá možný klíč k našemu království. Je jen na nás, jak dlouho chceme být vězněm ve svém vlastním žaláři. Za trochu nepohodlí to fakt stojí. ---------------------------------------------------------------------------- Neříkám, že mi několikaměsíční terapie okamžitě a úplně změnila vnější život. Dala mi úžasnou proměnu uvnitř. Základní kameny jsme společně položili a získala jsem manuál, jak se já sama mohu stát sobě úrodnou půdou a začít konečně sít to, co miluji, obdělávat to a těšit se na sklizeň. Občas pročítám příspěvky zde v diskuzích, a chce se mi říct asi toto: Kdo chce, ať terapii zkusit. Kdo k tomu nemá odvahu, ať terapii neodsuzuje. Také jsem měla tendence se vrtávat v traumatické minulosti (hlavně abych nemusela řešit tento život :-), ale když připustím, kolika inkarnacemi již jsem prošla, tak teď s odstupem času zjišťuji, že často není potřeba jít až kamsi do dávných traumat. Většina našich duševních problémů je řešitelná v našem současném životě jednoduchou změnou návyků, jak se sebou zacházíme. Nakolik se budu cítit tak, jak chci, to už záleží jen na mně. Je to nikdy nekončící cesta života, práce na sobě, dobrodružství sebeobjevování. Za vším stojí především přijetí odpovědnosti za svůj život a odvaha žít ho v souladu se svojí vlastní touhou. ---------------------------------------------------------------------------- Pan Havelka je člověk, kterému stojí za to otevřít svou duši. Nic se nevyrovná jeho individuální péči - terapii doslova šité na míru. Terapeutická setkání jsou plná lidské úcty a porozumění, něhy a čistoty. Máte-li pocit, že jste došla do fáze, kdy celé vaše ženství ztratilo na významu, že se za sebe stydíte a bojíte se přiblížit do mužské energie, dopřejte si terapii něhou. Není důvod k jakékoliv obavě, v terapii se Vám dostane absolutního bezpečí, respektu, prostoru ke sdílení, a hlavně pochopení dosud nepochopitelného. Zboříte iluze a poznáte pravdu, když po ní toužíte. A ta pravda vás začne osvobozovat. Ivana, 35 let (1. ledna 2012) |
Zkušenosti klientů aneb
Napsali o terapii: „Poznala jsem zblízka několik Honzových klientek a mohu dosvědčit,
že Honza odvádí velmi dobrou práci. Jeho terapii rozhodně doporučuji.“
„Honzova terapie i reakce klientů na mě dělají velmi dobrý dojem. Líbí se mi i pokora,
s jakou Honza píše o své práci. Znám Honzu řadu let a jeho terapii doporučuji.“
|