|
|
Bez antidepresivTento text jsem se rozhodla napsat nejen v návaznosti na absolvování terapie u pana Jana Havelky, ale především v souvislosti se svým bojem s úzkostmi a depresí bez antidepresiv. Jsem daleka toho odsuzovat antidepresiva jako první pomoc při psychických potížích. Zvláště když se s nimi člověk setká poprvé. Antidepresiva skutečně mohou zachránit život člověku, který si neumí se svým stavem poradit. Pokud máte to štěstí, stabilizují nás. Udrží nás nad hladinou. A v tom je háček. Antidepresiva uzavřou dveře temných místností a sklepení, ze kterých proti naší vůli vycházejí hrozivé a deprimující pocity, strachy a nejistoty. Prášky je drží pod zámkem v žaláři, ale nezničí je. A jakmile dozorce v podobě prášků tuhle práci opustí, dveře cel se postupně otevírají a jejich dlouho věznění obyvatelé vycházejí ven. A mohou být pěkně naštvaní. Antidepresiva jsem podruhé (chtělo by se napsat naposledy) vysadila na podzim s vírou, že už chodím několik let na psychoterapii a že se s problémy, které mi život přinese, už dokážu poprat bez chemie. Další propad přišel relativně rychle, vrátily se úzkosti, nespavost, nechutenství i nutkavé myšlenky na únik z téhle hrůzy, kterou člověk už nechtěl nikdy zažít. Znovu jsem stála před rozhodnutím, zda se vrátit k chemii nebo se tentokrát dát jinou cestou. Cestou, která na rozdíl od prášků neslibuje rychlý a znatelný výsledek. Rozhodla jsem se to zkusit bez antidepresiv, nějakou dobu si v případě těžkého stavu pomoci léky na uklidnění či na spaní, a v rámci intenzivní terapie se probrat tím zástupem strachů, nejistot a výčitek, které se na mě začaly vrhat. Mám za sebou asi půl roku práce. Nebudu se tvářit, že to bylo a je jednoduché. Jakákoli terapie nesrovná spánek a trávení za měsíc, takže obvyklé signály o zlepšení hodně dlouho chybí. Vyzkoušela jsem kromě psychoterapie a terapie pana Havelky také konstelace, EFT a čínskou medicínu. Proto nemohu posoudit, která z těchto metod mi nejvíce pomohla/pomáhá. Je totiž víc cest, které můžete na své na cestě zvolit. U mě se ústředním pojmem všech terapií stalo přijetí. Přijetí sebe sama se všemi mými součástmi. Včetně těch, které se po letech na antidepresivech velice hlasitě hlásily o slovo. Všechny druhy terapie, kterými jsem procházela nebo procházím, na přijetí staví. Jednou z nejtěžších věcí v tomhle boji je neupínat se na to, jací byste měli být (klidnější, aktivnější, veselejší), a to nejen podle okolí, ale podle sebe samých. Je třeba se soustředit na to, co se děje teď a přijmout, že všechno, co z člověka vychází, k němu patří. Přijmout sám sebe na úplném dně je nepředstavitelně těžké. Po pěti letech různě intenzivního docházení na terapii jsem po několika měsících seděla na břehu Vltavy a brečela do telefonu, že potřebuju pomoc. Dnes vím, jak důležitý to byl krok. Konečně jsem dovolila bolesti vyvěrat z hluboké rány a uvědomila si skutečnost, že tu bolest musím přijmout. A že k ní musím pustit i někoho dalšího, že na to sama nestačím. Dnes vidím, jak odvážný to byl krok. Další možností bylo to vzdát nebo se vrátit k antidepresivům. Dát se na cestu přijetí svých slabostí, nejistot a strachů znamená začít se učit žít sám se sebou takovým, jaký jsem. Snažit se nepopírat své slabé, temnější stránky, začít si naslouchat a vyhovět si. Terapie pana Havelky má stejný cíl jako moje dlouhodobá psychoterapie, používá jiné nástroje a postupy. Práce s psychikou je podle mého názoru velice individuální věc a z mnoha dnes dostupných metod a postupů vyhovuje každému z nás něco jiného. Terapie pana Havelky mi pomohla rychleji pochopit, kterou cestou se musím vydat, a zasadit tuto cestu do širšího kontextu. Ačkoli jsem v ní nepokračovala dlouho, protože mi více vyhovují jiné postupy. Zdaleka nejsem na své cestě u cíle, vidím to tak na druhou zatáčku po startu. Když je mi dobře, mám strach, že po dobrém večeru přijdou dva horší a tři šílená rána. Ano, přijdou. Protože cesta z místa, kde sami sebe odmítáme a nenávidíme, blíže a blíže místu, kdy se přijmeme a třeba se budeme mít rádi, je dlouhá, klikatá a špatně značená. Chce to odvahu se na ní vydat, je to tvrdá práce, ale jde to. Jde to i bez antidepresiv, ačkoli je to hodně těžké. Přeji všem, kdo se na tuto cestu vydají, aby našli pro sebe nejvhodnější terapii (průvodce na této cestě) a aby se nestyděli. Ani za antidepresiva ani za péči terapeuta. A nikdy sami za sebe. V naší době plné superhrdinů a honby za úspěchem se snaha umět žít v lásce sám se sebou může zdát jako malý cíl. Právě naopak. Barbora Zvěřinová (16. července 2013) |
Zkušenosti klientů aneb
Napsali o terapii: „Poznala jsem zblízka několik Honzových klientek a mohu dosvědčit,
že Honza odvádí velmi dobrou práci. Jeho terapii rozhodně doporučuji.“
„Honzova terapie i reakce klientů na mě dělají velmi dobrý dojem. Líbí se mi i pokora,
s jakou Honza píše o své práci. Znám Honzu řadu let a jeho terapii doporučuji.“
|