Naučte se sebou zacházet tak, jak jste vždycky toužili, aby zacházeli s vámi

Z pohledu vnitřní holčičky

V rámci rozvíjení nové kvalifikace - přípravy na pořádání individuálního workshopu Terapie vnitřního dítěte - procházím po několika letech znovu terapií vnitřního dítěte i sama jako klientka.

Dostala jsem za úkol provádět denně rituál péče o vnitřní dítě a podniknout se svou vnitřní holčičkou akci. Vybrala si to, co jsme obě měly hodně rády – jít do knihovny, usadit se s vybranýma knížkama před studovnu, prohlížet je, nechat se inspirovat, čechrat své nápady, kochat se krásnou vyhlídkou, popíjet kávičku, pojídat buchtičku… A u toho se vyfotit, aby z mých očí vykukovala spokojená a šťastná vnitřní holčička.

Rituál se mi celkem dařil, i když nebyl vždy úplně na 100 %. Podařilo se mi nasadit disciplínu a vynechala jsem za 2,5 měsíce, co ho dělám, opravdu ojediněle. Každý den jsem do výkazu o rituálu zapisovala čas provedení a procenta, nakolik byl rituál přesvědčivý a uspokojivý pro vnitřní holčičku. Mojí motivací bylo mimo jiné i to, že chci jít svým budoucím klientům příkladem a nedávat jim za úkol něco, čím jsem sama neprošla, neboť by se tím snížila pravděpodobnost, že by to poctivě a ke svému užitku prováděli a já sama bych se u takového úkolování cítila blbě.

Zato akce s knihovnou se mi nedařila vůbec. Šla jsem tam unavená, v časové tísni, s pocitem, že musím využít tohle časové okno a za každou cenu provést, co jsem si naplánovala. Knihy byly blbé a nezajímavé, buchtička okoralá, všude plno hlučících studentů… Prostě jsem se nemohla vpravit do stavu pohody. Přesto jsem se svědomitě vyfotila, když už jsem to slíbila. Vnitřní holčička na mě ale z fotky nekoukala, jen přetažená, zválcovaná školitelka. Řekly jsme si s vnitřní holčičkou, že se nám tu nelíbí, že to balíme a jdeme domů. A já jí slíbila, že to zkusíme ještě jednou, třeba to příště bude příjemnější. Druhý pokus byl o trochu lepší, ale pořád nic moc:

„Tak co, jak se ti tu líbí?“ ptala jsem se holčičky.
„Hmm, pořád to není úplně ono.“
„Můžu udělat něco, aby se to zlepšilo?“
„Asi ne, to prostředí kolem nezměníš ani obsah těch knížek, který mě moc neba. Mně už to asi stačilo.“
„No, mně to tady taky už neba. Pojďme už odsud. Chceš sem ještě někdy jít a zkusit to?“ „Ani ne, to už je dobrý, to už lepší nebude.“
„Tak dobře. Co kdybysme zkusily hledat něco zábavnějšího? Vymyslet nějakou jinou akci, kterou si obě víc užijeme?“
„Jo. Jsem pro. Já si třeba o něco řeknu, až budu vědět.“
„Tak jo, já s tím budu počítat a naplánujem to.“

Takhle jsme se domluvily, shodly se, že nám to s tou knihovnou moc nejde, ale že to není nic fatálního, a já si na závěr vyfotila požadované selfíčko, abych měla doklad, jak žabařsky plním úkol:

Já na akci v knihovně, holčička mi kouká z očí

Na sezení jsme pak s terapeutem nad mým výkazem probírali, co chybí k tomu, abych rituál péče o vnitřní dítě dělala na 100 %. Vnímala jsem, že ho občas dělám rutinně, že jsem si už zaběhala svůj styl, který opakuju někdy ne úplně vědomě. Dostala jsem doporučení, že mám odstranit rutinu a více se emocionálně angažovat a vysílat své vnitřní holčičce pozitivní emoce, soustředit se na ni. Nevadí, že se od ní chvílemi během rituálu odpojím, mám se na ni v tomto duchu znovu napojit a co nejlépe udržovat emocionální napojení. A z akce v knihovně mi byla uznána až moje poslední selfíčko jako důkaz jakž takž platného výsledku pokusu něco příjemného s vnitřní holčičkou provádět. Potom dostala slovo moje vnitřní holčička, která to celé viděla překvapivě trochu jinak než já a terapeut:

„Cítím se dobře a jsem s tím úplně spokojená. Neřeším tak intenzivně jako vy, jestli byl rituál udělaný na 90 nebo na 100 %. Je mi to vlastně jedno. Pro mě je důležité, že se cítím dobře opečovávaná. A spíš než procenty je to tím, že mi dělá strašně dobře, že na mě velká holka denně myslí, protože denně provádí rituál. Teď, po několika měsících, už vím, že se na to můžu spolehnout a že mě nenechá samotnou. Už v ni mám důvěru. A ta se vytvořila až po nějakém čase pravidelného provádění rituálu. Neřeším ani tolik jako vy, jestli byly v rituálu dostatečně silné kladné emoce a jestli na mě celou dobu u toho myslela. Pro mě je důležitější pravidelnost a to, že se opravdu snaží a že to chce dělat. Teprve její činy mě přesvědčily o tom, že její záměr je upřímný. A tohle cítit je pro mě nejdůležitější, to mě nejvíc vyživuje. Ne technika jednoho konkrétního rituálu a to, na kolik procent byl zvládnutý. Já vím, že ona není dokonalá, já to od ní nepotřebuju a nečekám. Nepotřebuju dokonalost, potřebuju někoho velkýho, komu na mně záleží. Potřebuju cítit, že nejsem sama, že mě v tom nenechá. A to nemůžu cítit nijak jinak, než že sleduju, že pro mě opravdu denně něco dělá. To mě přesvědčilo. To mě nejvíc emocionálně vyživilo. A díky tomu je mi teď dobře a nějaký čas mi to vydrží. Vím, že velká holka nemůže celý svůj život provádět denně rituál péče o vnitřní dítě. Vím, že je to náročné, a nečekám, že to tak do budoucna pořád bude. Dokázala mě ale přesvědčit, že mně umí naslouchat a že mi chce vyhovět. Teď mi stačí to vědomí, že když budu mít nějaké přání nebo potřebu, že se mi to bude snažit splnit, pokud to bude v jejich silách. A tak mi stačí, když ještě asi měsíc bude denně provádět rituál péče. Nepotřebuju už neustálou intenzivní péči, ale potřebuju vědět, že velká holka je tu pro mě, když to budu potřebovat. Že v ní mám tuto jistotu.“

A jak se moje vnitřní holčička dívá na zpackané akce v knihovně?

„To, že se to nepovedlo, jak jsme čekaly, mi vadí mnohem míň než vám. Já bych to velké holce uznala jako kvalitně provedené. Mně vlastně nejde ani tak o to, jak nějaká akce probíhá. Zásadní pro mě je, že něco slíbila a pak to splnila vlastně dvakrát. Vím, že není dokonalá, stačí mi, že se o mě starala, že se mnou mluvila, že si mě po celou dobu akce všímala. Moc se mi líbilo, že jsme byly celou dobu ve shodě a že jsme v souladu taky odešly. To bylo fajn, to chci i dál. Vím, že akcí bude ještě hodně, věřím velké holce, že to pro mě udělá. To je v pořádku, nic mi nechybí.“

Holčička mi tak potvrdila, že hlavní technika terapie vnitřního dítěte – rituál péče o vnitřní dítě – je postavená dobře a skutečně účinkuje. Pomohla mi lépe pochopit, v čem spočívá její účinek:

  • Nejdůležitější ze všeho jsou pravidelné činy, ne občasné emoce, byť i vysoce intenzivně pozitivní.
  • Trvalé důvěry vnitřního dítěte nelze docílit ničím jiným než pravidelnými činy v jeho prospěch.
  • To, že jsem se svojí vnitřní holčičkou ve spojení, a že cítí, že se o ni starám, je pro ni emocionálně výživnější, uspokojivější a pro její zdraví zásadnější než stálý přísun příjemných pocitů.
  • Hlavním benefitem terapie vnitřního dítěte je to, že důvěra mojí vnitřní holčičky ve mě je vyšší, než jaká byla před terapií. A to vnímám jako výrazný emocionální benefit pro sebe.
  • Mgr. Hana Borovská, Ph.D. (2. 11. 2017)  
    www.skolitelka.eu   

Zkušenosti klientů aneb
ověřitelné výsledky:

» Zkušenosti dalších klientů

Napsali o terapii:

„Poznala jsem zblízka několik Honzových klientek a mohu dosvědčit, že Honza odvádí velmi dobrou práci. Jeho terapii rozhodně doporučuji.“
Míla Lukášová, terapeutka

„Honzova terapie i reakce klientů na mě dělají velmi dobrý dojem. Líbí se mi i pokora, s jakou Honza píše o své práci. Znám Honzu řadu let a jeho terapii doporučuji.“
Petr Velechovský, Modrá alfa