|
|
Má cesta k sobě... začala pocitem naprosté prázdnoty a nenaplněnosti života. Pocitem křečka v kolečku. Šílenou představou, že vstupuji do druhé poloviny života – a pořád nic. Tlakem na hrudi a stále častěji se vtírající představou, že si balím kufry a odcházím někam, kde budu moct volně dýchat. Touhou najít spřízněnou duši. Touhou srovnat si to hlavně sama v sobě. Víc než čtyřicet let se trápím a sama ani nevím proč. Co to ve mně sedí za příšeru a podsouvá mi neustálý strach a pocit viny? Můžou za to rodiče? Ve své vytíženosti a únavě z práce neměli čas a asi ani sílu zabývat se „nicotnými“ starostmi své malé dcerky, natož aby řešili nějaké city. Později mi vyčítali, že utíkám z domu a nepovídám si s nimi. Neuměla jsem jim vysvětlit, že když se se mnou celé dětství nebavili, nemám potřebu se jim teď začít svěřovat. Jenom jsem se stále utvrzovala v tom, že jsem asi fakt nějaká divná, špatná. Může za to manžel? Vdala jsem se v touze založit si své vlastní hnízdo a dělat to úplně jinak, než mí rodiče. Určitě znáte ty krásné naivní představy o šťastné rodince a o dvou staroušcích, kteří se i po padesáti společných letech vodí v parku za ruce… no, můžu jenom konstatovat, že zafungoval známý vzorec: partnera si vybíráme podle vzoru svých rodičů. Nebo si za to můžu sama, protože opravdu dělám všechno špatně? Časem jsem si okolo sebe vytvořila bublinu, aby mě ten nepřátelský svět tak neničil. A ona fungovala. Všechen okolní negativismus, všechna kritika a neporozumění se od ní úspěšně odrážely. A tak šly roky a já někdy předloni s hrůzou zjistila, že stěny té bubliny jsou nějaké tlusté a já v ní jsem úplně SAMA. Jenom dělám, co se má, mám nevysvětlitelný pocit viny, začíná mi nějak divně nepravidelně tlouct srdíčko (co chcete po seschlé švestce?) a nevím, co dál. Bojím se cokoliv řešit, mám hrůzu z toho, že by se mělo něco změnit a přitom uvnitř úplně řvu po nějaké změně. Ale MUSÍM něco udělat! Jinak se zblázním nebo umřu na infarkt. Trvá to už moc dlouho. A tak jsem každý večer prosila svého strážného anděla o pomoc. Přišla ve formě touhy. Přesto, že jsem až dosud neměla ráda, když se mě někdo dotýkal, nebylo mi příjemné, když mě třeba kamarádka při setkání objala, začala jsem velmi toužit po pohlazení. Po dotyku. Po něze… Po něze? Ale vždyť já jsem loni četla o jakési Terapii něhou. Podívám se… Zapínám počítač, zadávám „Terapie něhou“… a přestávám dýchat! Panebože, to je přesně ono!!! Vždyť ty holky, které tam o sobě píší, mají – v bleděmodrém – úplně stejné trable. Vůbec se nerozmýšlím a píšu e-mail. A co bylo dál? Dál už bylo jen bušící srdíčko, když se v mobilu ozvalo: „Dobrý den, tady Havelka, můžete přijet pátého listopadu do Brna?“ ---------------------------------------------------- Takže je 5. listopadu a já jedu…nevím, jak nervózní jsou sáňky v létě, ale kam se na mě hrabou. Trolejbus zastavuje na zastávce a tam se na mě směje ON… Jsme ve vypůjčeném bytě (ó, jaké dobrodružství!), relaxační hudba, čaj. A probíhá klasická vyptávačka. Musíme oba zjistit, s kým že máme vlastně tu čest. V příštích třech hodinách mluví hlavně on. Nedokážu se uvolnit, jsem zalezlá ve své ochranné ulitě a mám vystrčená jen tykadla. Ale to, co říká, a hlavně JAK to říká, do mě padá jako do studny. O tom, že není třeba hledat viníka, ale přijmout daný stav, protože nejvíc bolí nepřijetí. O tom, že co zasejeme, to taky sklidíme a i když je to zrovna teď pěknej fujtajbl, musíme ho přijmout a přeměnit ho tím v úrodný humus, ze kterého vyroste něco lepšího. O tom, že za vším je strach, že když budu sama sebou, nebudou mě mít rádi. „A mají? Nebo s vámi jen manipulují a sypou vám do vašeho secího stroje SVOJE zrní?“ Ano, věřím mu každé slovo a cítím, jak moc je mi ten člověk blízký, jak mi rozumí. Vůbec nepochybuji o tom, že se s jeho pomocí něco v mém životě změní. Učím se RITUÁL PŘIJETÍ. Zůstávám sice pořád schovaná v ulitě, ale už se v ní tak neklepu. Moje první terapie se chýlí ke konci a musím přiznat, že toho mám docela dost. ---------------------------------------------------- Po těch třech hodinách jsem byla unavená a zvláštně smutná, že se nedostavují ty euforické pocity, o kterých píšou klientky na internetu (a ani se mě nedotkl, sakra, docela jsem se těšila!) Cestou k nádraží ve mně ale najednou něco brnklo, taková velice příjemná strunka. Za chvíli to sice zmizelo, ale vrátilo se to ve vlaku a domů přijel jiný člověk. Něco se ve mně probudilo a začalo nabírat na síle. Odhodlání postavit se už konečně tomu živoření, té citové vyprahlosti – vždyť už na to nebudu sama! Člověk může mít doma stohy knih, hltat informace z internetu a stejně se nic nezmění – vždycky to bude jen cosi, co napsal nějaký Pan Spisovatel. Ale když se setká člověk vyprahlý po čtyřiceti letech strávených na poušti s člověkem, který si už svůj džbán dokázal naplnit a s láskou se o svou vodu podělí – to je pecka! Začala jsem se cítit svobodnější, můžu se volně nadechnout a jsem připravena začít bránit svůj secí stroj. Tyto příjemné pocity mohou svádět k zbrklému rozhodnutí dál v terapii nepokračovat. Ráda bych zde potvrdila oprávněnost metodického pokynu pana Havelky k předplacení si celé terapie předem. I když jsem určité změny ve svém nitru zaznamenala hned po prvním sezení, ty staré vzorce chování a myšlení se jen tak vzdát nechtěly. Během dalších tří týdnů mi emoce lítaly jak na houpačce: z obrovských výšin do propastných hloubek, z euforie do deprese, strach se zase vracel, takže pokračovat v terapii bylo opravdu nutné. ----------------------------------------------------- Při našich dalších setkáních mi pan Havelka pomohl začít léčit si šrámy z dětství „Rituálem péče o zraněné vnitřní dítě“, odkryl mi přímou souvislost mezi tím, jak se mnou zacházeli rodiče jako s malou holčičkou a tím, jak se sebou zacházím já sama v současnosti. Je to naprosto geniální a přitom tak jednoduché a účinné! Jestli cítíte, že ve vás taky pláče malý, opuštěný, nemilovaný človíček, běžte si to zkusit! Seznámíte se ještě se svou princeznou a panem ministrem a mnoho svých doposud nepochopitelných pocitů a potíží pochopíte. Bála jsem se změny, protože jsem si vždycky představovala změnu VNĚJŠÍ. Že když nebudu tzv. „hodná“, tak třeba přijdu o dům, který mám moc ráda. Ale pak jsem pochopila, že to, oč tu kráčí, je změna VNITŘNÍ. Nežít v neustálém strachu, že všechno dělám špatně, nečekat pořád na nějaké hodnocení. Přijmout daný stav, přijmout sama sebe a hlavně neskrývat své opravdové já. Pan Havelka opravdu umí. A to velmi něžně :-). ----------------------------------------------------- Rituálem přijetí a pomazlením své malé Janičky začínám a končím každý svůj den. A v kontaktu jsme vlastně pořád. Je to naprosto geniální a tak jednoduché. Cítím, jak se otvírám celému světu a sama jdu s velkým potěšením obejmout kamarádku. Moc se těším na další etapy mé cesty k sobě a moc se těším, až vám tady o nich budu zase psát. Máte-li už terapii pana Havelky za sebou a cítíte potřebu sdílet svoje zkušenosti, napište mi, pokecáme. A máte-li tíhu na duši a tudíž transformační terapii před sebou, napište mi také. Ráda vám předám štafetový kolík. Jana R., Třebíč (jaromax@seznam.cz, 28. 12. 2009) |
Zkušenosti klientů aneb
Napsali o terapii: „Poznala jsem zblízka několik Honzových klientek a mohu dosvědčit,
že Honza odvádí velmi dobrou práci. Jeho terapii rozhodně doporučuji.“
„Honzova terapie i reakce klientů na mě dělají velmi dobrý dojem. Líbí se mi i pokora,
s jakou Honza píše o své práci. Znám Honzu řadu let a jeho terapii doporučuji.“
|