|
|
Transformace v temnotáchBez touhy po změně se nikdo nezměníme. Atrofie ducha přijde, aniž to zpozorujeme. Mě potkala v plném rozsahu se všemi důsledky. A co s tím tedy dál? Je tu přece několik verzí možné cesty:
Tyto skutečnosti jsem ale poznala až s přispěním pana terapeuta Havelky. Pomohl mi začít brát svůj život jako misi, na kterou jsem vyslaná s nějakým cílem. V terapii jsem poprvé v životě dostala možnost nahlížet nejen co se mi děje, ale proč se mi to děje: Že to není bezvýchodná situace, ale že má řešení. První proměna: Bůh není reklamační středisko. Přiznat musím, že dosud jsem Boha „používala“ především takto. Tak, jako v životě je mnohem přínosnější rozhovor s kýmkoli, kdo vás bezvýhradně přijímá, i duchovní růst má lepší podmínky v situaci, kdy je vám ozřejměno, a to i s příklady, že boží zákony jsou dokonalé a byly takové už při vzniku vesmíru. Druhá proměna: Láska je proces především jednosměrný – ode mě k ostatním. Tohle je možná většině lidí jasné, ale pro můj duchovní růst to byla vysoká bariéra. Dokud budu očekávat byť jen v podvědomí za svoji lásku odměnu, neprojdu procesem pravé bezpodmínečné lásky. Dostávám první terapeutický nástroj, komunikace s vnitřním dítětem. Parádně vymyšleno! Sám sebe člověk ve všem všudy odbude a ještě si to zdůvodní, ale péče o vnitřní dítě počítá s mechanismem, který v sobě máme všichni, totiž nenechat slabšího na holičkách. Kdo má o své vnitřní dítě opravdovou starost a chce mu věnovat nejlepší péči, není už sám, ani kdyby sám byl. Proměna třetí: Sebepřijetí. Na stránkách terapie vnitřního dítěte najdete text Rituálu přijetí i s doporučením: „když nechcete přijít do terapie, dělejte aspoň rituál přijetí“. Chtěla jsem přijít do terapie, chtěla jsem mít náskok a být pochválena, jak to pěkně umím, a tak jsem rituál přijetí „drtila“ v předstihu kde a jak to šlo: Bazírovala jsem na textu, časovala jsem si přesně, abych si ho včlenila do režimu, kontrolovala jsem se, jestli nic nezapomínám, když se nic nedělo, ještě jsem zintenzívnila úsilí a ono NIC !!! A to už jsem byla klientkou terapie, a pořád NIC !!! Sedm týdnů fakt NIC. To odradí i trpělivého, natož mě, která chci pokud možno okamžitý nebo aspoň hodně brzký efekt. A pak, teprve s asistencí pana Havelky a jeho názorným příkladem, dokresleným těžko napodobitelnou atmosférou, mi to doklaplo. Jako když vám někdo poskytne návod. Vím, co mám říkat, ale zároveň chci „žít“ to, co říkám. A navíc, vím, jak do toho. Nezůstalo jen zbožné přání, ale jistota, že chápu nejen rozumem, co je třeba. Dnes už tedy mám jasno, že chci hlídat opravdovost rituálu přijetí v praxi. Co je na tom pro mě nejtěžší? Slova „s láskou a vděčností...“ Celý život jsem nevidomá. Myslela jsem si o sobě, že to mám vyřešené, ale teprve rituál přijetí mi zobrazil, jak na tom s přijetím tohoto údělu doopravdy jsem. S láskou a vděčností být nezvratně nevidomá... když tohle zvládnu, polovina problémů je pryč. Proměna čtvrtá: Setba a sklizeň. Ujasněním termínů „setba a sklizeň“ otvíráme téma zodpovědnosti za směr své životní mise. Tady musí dojít k zásadní změně z osoby strkané a vláčené někým jiným v osobu kráčející samostatně. Já jsem určovatel svého směru na duchovní cestě, nikoli jiní lidé nebo okolnosti. Jakmile půjdu „v něčích stopách“, půjdu jeho cestou a zase se nebudu smět divit, když na ní uváznu. Proměna pátá, nejkrásnější: „Odhoďte roli oběti, zatěžuje a nepomáhá“... Kupodivu tohle pro mě bylo nejsnadnější, shodila jsem ji ze dne na den. Osud není „parní válec“, který přeze mě přejíždí tam a já s hrůzou čekám, kdy zase přeze mně pojede zpět, aby mě opět zdrtil. Naskakuju na něj, protože tenhle „parní válec“ budu řídit já, takže se už sotva stane, aby mě takhle válcoval. Rituál přijetí s kontrolou opravdovosti je tím volantem, který teď už držím já a ne nikdo jiný. Proměna šestá, nejzásadnější: Nemusím se bát, že až se „pustím Havelkova vleku“, musí přijít havárie, protože už mně nikdo nevede... protože poslouchám jasnou řeč svého rozumu a konkrétní přání své touhy. Když se ti dva dohodnou partnersky, nikoli autokraticky, je pravděpodobné, že se konečně dopracuju od přání k myšlenkám a od myšlenek k projektům a to k takovým, které si přeju já osobně. --------------------------------------------- Terapie není jen návod k sebe-uvědomění a k práci na změně osobnosti. Přináší možnost zrekapitulovat si stav na duchovní cestě, případně určit nebo poopravit její směřování. Nejde tu o vnucování jakéhokoli náboženského směru, ale ani ateismu. Na počátku terapie jsem shrnula výkřik své touhy do slov: „Chci být světlem pro ostatní“. Někomu to může připadat divné, vždyť nevidím a světlo neznám, ale to neznamená, že pro mě neexistuje a že není. Vy taky nevidíte duši a nepochybujete o její existenci. Není tragédie, že mi 30 % požadavků v terapii bylo smeteno se stolu větou „tohle tu řešit nebudeme“. Pan Havelka není všeplnící bytost a to také souvisí s terapií. Naučíte se v ní přijmout i fakt, že něco nedostanete. Pane Havelko, děkuju, že atrofie mého ducha byla přece jen rozhýbána, a že moje životní mise získala jiného řidiče, i když se moje osoba nevzdala řízení. V tom je také transformace, nepředat volant a přece jen to nechat řídit někoho jiného. Až se rozloučíme, zařídím si v životní misi prostředí tak, aby vaše nepřítomnost nezpůsobila prázdno. Mám teď svůj život před sebou a jsem tu pro lidi, kteří mě v něm potkají a smějí přicházet i odcházet bez toho, aby po jejich odchodu zůstávaly jámy, kam se bojíte šlápnout i za světla, natož poslepu. Po čase vám tady napíšu, kam a jak se má mise ubírá dál. Zdenka Borýsková, první nevidomá klientka transformační terapie. |
Zkušenosti klientů aneb
Napsali o terapii: „Poznala jsem zblízka několik Honzových klientek a mohu dosvědčit,
že Honza odvádí velmi dobrou práci. Jeho terapii rozhodně doporučuji.“
„Honzova terapie i reakce klientů na mě dělají velmi dobrý dojem. Líbí se mi i pokora,
s jakou Honza píše o své práci. Znám Honzu řadu let a jeho terapii doporučuji.“
|