Naučte se sebou zacházet tak, jak jste vždycky toužili, aby zacházeli s vámi

Věřit svojí GPS

Do terapie jsem přišla s pocitem, že jsem citově naplněná a přitom příjemně prázdná od starých zranění, připravená pro nový začátek. Přišla jsem jako někdo, kdo se rád už má, ale pořád přesně neví, za čím jde. „Jdu k sobě,“ říkala jsem si. Ale kdo jsem vlastně já? Holka, co nevěří své GPS, jak řekl pan Havelka? Cítím se sama sobě zvídavým žákem i nejlepším učitelem, nehledám už žádného guru. Tak proč pořád kličkuji? Proč se nemohu hnout z nečinnosti? Proč neslyším dost zřetelně svůj vnitřní hlas a stále váhám, kudy dál jít? Proč se chci spoléhat na vyšší vedení, ale zároveň pohrdám svým vlastním vnitřním vedením, a proč zřetelněji nevidím zlatou nit mezi oběma? Toužím po jednoduchosti a jednoznačnosti.

I proto jsem se přihlásila do terapie, ale mojí hlavní motivací byla potřeba pana Havelku a jeho terapii blíže poznat a eventuelně se také stát něhoterapeutkou.

Věděla jsem už, jak léčivé mohou být doteky, a že se chci dotekem a lidmi zabývat. Na stránky pana Havelky jsem narazila „náhodou“ a cítila jsem souznění s mnoha jeho texty. A taky mi to, co dělá, připadalo sympaticky bláznivé.

----------------------------------------------------------

Všechno, co se pak dělo v našich terapeutických sezeních, mi připadalo prosté a přitom trefné. Byla v tom jednoznačnost. Laskavá lehkost. Mužská přímočarost. Respekt vůči klientce, ale žádné zbytečné okolky. Něžné rány pěstí (nikoliv doslova :-). Svěží jednoduchost. Otevřenost. Opravdovost. Věřila jsem terapeutovi, že se mnou pracuje rád a s láskou, a chtělo se mi spolupracovat. Měla jsem pocit bezpečí. Cítila jsem, že je to od něčeho k něčemu, že to není mlácení prázdné slámy, že to má pro mě smysl.

Během terapie jsem se hodně zabývala svou touhou. Pocítila jsem, že je živá. Vzpomněla jsem si na některé příběhy ze svého života, kdy jsem ji následovala a bylo to ONO. To mě hodně posílilo a rozradostnilo – že znám ten pocit, následovat svou touhu. Touha je tedy to naléhavé životodárné vnitřní pnutí, kterému potřebuji naslouchat, jestliže se chci dostat se svou GPS do kontaktu. A díky terapii mi konečně přešlo pod kůži, co už jsem dávno teoreticky věděla, ale jen málo prakticky uplatňovala – že totiž já jsem ta, která je na prvním místě v mém rozhodování, kudy a kam jít. Já a moje pocity. Já a moje touha. Jak se v tom budu cítit? Budu to dělat s radostí a potěšením? Je to něco, na co se těším a v čem si vášnivě libuji?

Že ty pravé a jasné impulsy nedostanu zvenčí, nýbrž zevnitř, to už přece vím, ale teprve teď to ve mně dosedlo. Pokud moje duše přesně ví, co je pro mě nejlepší (a o tom nepochybuji), pak moje touha mě k tomu nejlepšímu může dovést, k tomu nejlepšímu PRO MĚ. To není sobectví, touha je od Boha. Začínám vnímat touhu jako boží znamení, jako nutkání naplnit svůj vlastní smysl. Dosud jsem měla málo odvahy jí věřit a následovat ji, ale hlavně že vím, že existuje a jak umí být skutečná. A začínám věřit, že i ty její na první pohled naprosto bláznivé a nereálné výplody lze brát vážně. Touha to vymyslí, intelekt to zrealizuje, dokonalá souhra, určitě to zkusím. Zkoumám také svou původní motivaci – proč toužím být něhoterapeutkou? Toužím být něhoterapeutkou? Udělala jsem si v tom jasno.

Díky terapii jsem si také uvědomila rozdíl mezi pokročilým „láskyplně o sobě smýšlet“ (je to krásné, léčivé, ale nestačí mi to) a mnohem pokročilejším „láskyplně se k sobě chovat“ (za všech okolností a ve všech maličkostech – stále se to učím, krůček po krůčku). Považuji to za velký posun a snažím se hýčkat svou vnitřní holčičku, jak mě to terapeut naučil. Je to pro mě blahodárné.

----------------------------------------------------------

Pozoruhodným momentem v terapii bylo odvádění zbloudilé duše Radovana. Ačkoli to pro mě bylo cosi nečekaného, co se spontánně ozvalo a co jsem zprvu označila za fantasmagorii, dodatečně to přijímám bez hodnocení a s pocitem, že se to skutečně stalo. Celý proces odvádění přivtělené duše mi připadal přirozený, uvolňující, a pak – po odchodu Radovana do světla – jsem pocítila úlevu a radost. Je to možné? Jistě že je to možné, když jsem to prožila a cítila. Radost je vlastně i mým výsledným pocitem z celé terapie. Radost, že jsem pana Havelku oslovila, a radost, že mi terapie přinesla plody.

Máte-li chuť, napište mi, jsem otevřená sdílení.

Hana H., 37 let
(hana.havrilcova@seznam.cz, v Ústí nad Labem 16. 8. 2010)

 

Zkušenosti klientů aneb
ověřitelné výsledky:

» Zkušenosti dalších klientů

Napsali o terapii:

„Poznala jsem zblízka několik Honzových klientek a mohu dosvědčit, že Honza odvádí velmi dobrou práci. Jeho terapii rozhodně doporučuji.“
Míla Lukášová, terapeutka

„Honzova terapie i reakce klientů na mě dělají velmi dobrý dojem. Líbí se mi i pokora, s jakou Honza píše o své práci. Znám Honzu řadu let a jeho terapii doporučuji.“
Petr Velechovský, Modrá alfa