|
|
„Nejez shnilé ovoce“Uplynulo téměř půl roku od mé poslední terapie u pana Havelky. Jeho pomoc jsem vyhledala na základě vnitřního neklidu, jehož původ jsem neuměla určit. Dlouho jsem si říkala, že to přece zvládnu sama, neboť svůj přístup k životu považuji za velmi pozitivní a před problémy neutíkám. Stále se mně však nedařilo zjistit, proč hned ráno mám pocit, že teprve začínající den je předem prohraným. Zdálo se, že řešení musím najít někde mnohem hlouběji. Věděla jsem, že bych ráda individuální terapii. Absolvovala jsem seminář Modré alfy Petra Velechovského a na webu Modré alfy jsem pak objevila odkaz na Transformační terapii pana Havelky a kontaktovala jsem ho. Domluvili jsme se na setkáních v Brně. Na srdci jsem měla dvě věci: nesváry v rodině a pak jakousi stagnaci a pocit, že nejsem na správném místě a ve správný čas, protože pořád nedělám práci, kterou miluji, studuji školu, kterou nechci, a moje přání dělat divadlo jaksi nevychází. Jako první přišla v terapii na řadu princezna a ministr. Moc mě bavilo řešit problémy přes pohádkové bytosti. Člověku tak zůstává odstup a může svým postavám, které odrážejí jeho vnitřní svět, lépe porozumět. V terapii se sedí u stolu nebo na koberci, vždy u čaje a s velkou zásobou kapesníků, protože na povrch vyplouvají nejrůznější křivdy a zranění. Celá terapie je o povídání a vizualizování. Pan Havelka se ptá, jak bytosti vypadají, co chtějí, co říkají a co si myslí. Člověk, který terapií prochází, je zároveň pohádkovou postavou a současně jejím tlumočníkem. Princezna zosobňuje cit a ministr rozum. Je třeba, aby spolu oba spolupracovali a navzájem si pomáhali. Často se stává, že tomu tak není, že rozum vládne nad citem nebo naopak, proto se v transformační terapii zjednává zdravá mocenská rovnováha obřadem, při kterém ministr korunuje princeznu a po kterém se pohádkové bytosti zodpovědně zhostí svých přirozených úloh a naučí se vzájemně spolupracovat. Často na řadu přichází vnitřní dítě, tj. vztah k sobě samé. Naše sebepojetí pramení z toho, jak k nám přistupovali rodiče a naši blízcí. Terapeut se ptá, jak dítěti je, jaká má přání. Člověk si tak uvědomí, že např. zakřiknutost a nechuť projevovat se pochází z toho, že dříve než jsme pronesli svůj názor, byli jsme dospělými třeba i neúmyslně umlčeni. Mně trvalo několik sezení, než jsem se svojí vnitřní holčičkou začala vůbec mluvit. Šlo to pomalu. Nejprve jsem se na své vnitřní dítě dívala a chvíli s ním byla, i když mně to bylo nepříjemné. Pak jsem ty chvilky prodlužovala a snažila se mu naslouchat, i když mně to nezajímalo. Ale pak to začalo jít a můj odpor se vytratil docela. Vizualizace je mocný lék. Důležité je setkávat se se svým vnitřním dítětem, povzbudit ho, obejmout. Po více jak půl roce můžu říct, že mě jen tak něco nerozhodí, že jsem tak nějak hlouběji zapustila kořeny. Mám se víc ráda, protože jsem pochopila zákonitosti, které mě stavěly na křižovatky a já nevěděla kudy se vydat. Udobřila jsem se sama se sebou, což je velmi očišťující, vede to k rovnováze. Díky obrazům, které se odvíjí před očima jako film, dobrala jsem se s pomocí pana Havelky souvislostí, které se naráz jevily jako samozřejmé a já si s úlevou mohla říci: aha, tak to vlastně je. Pak jsme v mém vnitřním světě hledali, zda jsou zde ještě nějaké jiné bytosti, tedy něco, co je třeba řešit. Objevila se čarodějnice, které žila v chatrči už 600 let. Pak se proměnila v ženu v dlouhé sukni. Nejprve vypadla nevlídně. Když se nám podařilo získat její důvěru, ukázalo se, že je to velmi nešťastná duše. Vyprávěla nám, jak zemřela už kdysi dávno, ale nechtěla z tohoto světa odejít, tak se přivtělila do cizího těla (mého), aby si dořešila, co nestihla. Pan Havelka ji proto označil za přivtělenou duši. Taková bytost svému hostiteli kazí plány a tím, že si dělá co chce, omezuje jeho vůli. Posílá ho jinam, než by člověk chtěl, odtud možná pramenil můj pocit, že jsem většinu času jinde, než bych měla být. My jsme této ženě s jejím souhlasem pomohli zbavovat se zátěže, kvůli které nemohla tak dlouho odejít. Rozloučili jsme se s ní a ona s pomocí světelné bytosti odešla do světla. Zapamatovala jsem si heslo pana Havelky: vítěz–vítěz (win–win). To znamená, že důležité je s každou bytostí jednat vlídně a tak, aby řešení bylo vítězstvím jak pro mě, tak pro ni a i pro to, co představuje. Bytosti jsou metaforou k otázkám, které je třeba řešit. A zapamatovala jsem si další radu: „Nejezte shnilé ovoce“. Když jsem přišla na terapii, chtěla jsem řešit problém mimo mě, změnit jiného člověka. Pan Havelka mě přivedl k práci na sobě, takže se opět potvrdilo to moudré přísloví: Abys změnil svět, změň sebe. --------------------------------------------- Od terapie uplynulo půl roku a v mém životě se udála spousta věcí. Především jsem byla přijata na školu, která splňuje spoustu mých očekávání, o kterých jsem snila téměř osm let. Důležité je, stále na sobě pracovat, aby se sny mohly naplňovat a přicházet v té nejlepší podobě. Také je důležité nezaleknout se splněných snů a přijmout je s otevřenou náručí. Přeji i vám úžasné a uzdravující zážitky z terapie, spoustu odvahy a nadšení z práce na sobě, neboť ukončením terapie vlastní práce začíná. Veronika Teplíková, 24 let (13. října 2011) |
Zkušenosti klientů aneb
Napsali o terapii: „Poznala jsem zblízka několik Honzových klientek a mohu dosvědčit,
že Honza odvádí velmi dobrou práci. Jeho terapii rozhodně doporučuji.“
„Honzova terapie i reakce klientů na mě dělají velmi dobrý dojem. Líbí se mi i pokora,
s jakou Honza píše o své práci. Znám Honzu řadu let a jeho terapii doporučuji.“
|