Skeptik v terapii

Můj život byl vždycky celkem super, moji rodiče jsou ti nejlepší, jaké bych si mohla přát, všichni kamarádi se ke mně chodívali vypovídat a nabrat optimismu, a tak jsem šla dokonce studovat psychologii, protože jsem si říkala, že budu prostě kvalifikovaně dělat to, co už dělám. Docela mě pak překvapilo, že jsem si posléze ledacos z toho, o čem jsme se učili ve škole, osobně vyzkoušela. Nu, není nad to, vzít to studium poctivě a i s vlastní zkušeností.

Byli jsme s přítelem na čtyři měsíce na výměnném pobytu v Asii, na jehož konci, po návratu z Kambodži, jsem začala nevysvětlitelně kolabovat. Děly se mi nejrůznější fyzické potíže, samozřejmě jsem zašla k lékařům, nejprve asijským, potom po návratu k českým, ti na mě ale nenašli nic moc. Začala jsem sjíždět katastrofické scénáře – v Asii může člověk chytit leccos. Vysvětlení ne a ne přijít. A protože jsem založením hltač informací, tak jestli něco nesnáším, tak je to mít jich nedostatek. Nikdy v životě jsem nemocná nebyla, vždycky tak tři dny a dost, a tak jsem nechápala, co se to se mnou děje, a začala jsem se děsit, co to všechno může být, a co když to, proboha, nikdy nepřejde. Standartní doktoři se nakonec ustálili na borelióze, ti alternativní ji ovšem vyloučili. Přístup těch standardních mě dost likvidoval a prohlašuji, že těch pár dní, co jsem strávila v nemocnici, bylo zatím nejhorších v mém životě. Průplach antibiotiky pomohl mírně, pak už jsem měla prý jen čekat, jestli bude líp nebo hůř. Každopádně už to snad stokrát vypadalo, že to bude dobré, radovala jsem se, všem jsem na otázky odpověděla, že už jsem v pořádku, načež se mi zase někde udělalo zle a bylo po naději. Spoustukrát jsem zažila takovouhle frustraci, k tomu se přidal vliv samoty a nečinnosti, která mi spolehlivě navozuje depresi celý život, ovšem dosud jsem si tohoto sebevražedného koktejlu ještě nikdy nedala víc než týden. Spolubydlící i přítel museli přes den do školy a do práce a já trčela doma sama se svými katastrofickými scénáři, děsivými myšlenkami, pocitem ztráty smyslu života, beznaděje, a s internetem, na kterém se dají najít všechny katastrofy světa – mohu-li předat radu komukoliv, kdo tohle bude číst, nikdy si nehledejte svoje příznaky na internetu, a nikdy nenavštěvujte internetové stránky borelioza.cz, což je web, ze kterého jsem normálně zešílela. Začala jsem se paranoidně sledovat a katastroficky interpretovat každé píchnutí a každé zamotání hlavy a moje úzkost občas přišla v takové intenzitě, že jsem nebyla schopná v termínu odevzdat práci do školy.

Táhlo se to se mnou měsíc, dva, čtyři. V záchvatech úzkosti z toho, co bude a co by mohlo být s mým zdravím, jsem šla hned po měsíci za psycholožkou. Ta mi v podstatě řekla, že si to nemám tak brát, a že z jejích známých se z boreliózy všichni uzdravili. Což, jak potvrdí každý, kdo někdy zažil záchvaty iracionální úzkosti až paniky, není věru moc nápomocné, protože rozum na emoce prostě, potvora, ne a ne zafungovat. Došla jsem k tomu, že je super si takovéhle stavy prožít, protože kdybych to neměla za sebou, nikdy by ze mě nemohl být dobrý psycholog. Ale protože už mi to fakt docela stačilo, štval mě ten bludný kruh (je mi zle na těle, protože je mi zle na duši, a je mi zle na duši, protože je mi zle na těle), to, jak přestávám být schopná plnit své povinnosti, a jak si kazím vztah s přítelem, začala jsem pátrat na internetu, tentokrát po tom, jak se zbavit úzkosti.

-----------------------------------------------------

Náhodou (?) jsem našla v jakési diskuzi odkaz na stránky transformační terapie. Otevřela jsem si ji a zaujalo mě to. Hlavně příběhy „absolventů“. Vypadalo to přesně jako něco, co bych potřebovala, a prostě to z nějakého důvodu bylo sympatické.

Začala jsem psát panu Havelkovi mail a průběžně u toho četla jeho blog na idnesu. Mírně mě zalarmovaly některé věci na diskusi pod článkem, a tak jsem jsem se normálně natvrdo pana Havelky v mailu zeptala, jestli je úchyl :) Jeho odpověď byla natolik sympatická, že mě zbavila pochybností, a já jsem si předplatila terapii. (Přiznávám, že jsem pak další měsíc dva přemýšlela, jestli se půjdu pást do lesů, ale s odstupem musím říct, že to byla super investice a že u „normálního“ psychologa by to taky mohlo trvat výrazně déle, a tím pádem by to stejně vyšlo dráž – nemluvě o tom, že muset to utrpení a to neustálé napětí dlouho, taky by mě mohlo trefit).

Hned na začátku jsem řekla panu Havelkovi, že terapie vnitřního dítěte asi nebude úplně pro mě, protože nějak moc traumat z dětství nevlastním a sama k sobě mám tendenci chovat se jakž takž slušně. Trochu jsem byla vyvedena z omylu, ne ale nějak drasticky, a je pravda, že pan Havelka první dvouhodinovku prostě moc nevěděl, co se mnou, protože moji rodiče jsou ale opravdu hodní. Nakonec se rozhodl na mě terapii vnitřního dítěte přeci jen aplikovat. Nemůžu říct, že by na mě zafungovala nějak zázračně (zdaleka ne tak, jak to tu líčí jiní absolventi terapie). Po následující čtyřhodinovce jsem ale byla skutečně dost dobře rozvrtaná a naučila jsem se minimálně jednu velmi užitečnou věc – sama sebe uklidnit. A to je něco, co se počítá.

Hypotéza, že když svou úzkost odmítám, nesnáším, chci ji zničit a ubezdušit, tak si to jen zhoršuji, a že to nezlepším jinak, než přijetím úzkosti, pro mě ale byla dost přelomová. Nechápu, proč nás to ve škole neučí (respektive oni nás to učí, ale méně srozumitelně). Pochopila jsem to, když mi pan Havelka připodobnil úzkost ke kurdským separatistům – čím více se je tamní vláda snaží zničit, tím nemilosrdněji se brání. Vůbec je velké štěstí, že je pan Havelka takový intelektuál, že mi terapii dokázal vysvětlit tak, abych s tím rozumově neměla problém.

Můj skepticismus je super věc (byla jsem v posledních letech velký skeptik a vědec a k takovým těm „alternativním“, duchovním a nedejbože esoterickým věcem jsem vždy pojímala značnou nedůvěru, znajíc pár šílenců), protože prostě nesežeru cokoliv jen proto, že mi to někdo říká – znamená to ovšem, že ani panu Havelkovi nic nesežeru jen proto, že to říká. Dokonce jsme měli pár rozepří, kdy občas spor vyhrál on a občas já, a na některých věcech se prostě jen tak neshodneme, protože naše životní zkušenost je příliš odlišná – píšu to proto, aby případný čtenář věděl, že i s mně podobnou povahou mu může terapie pomoct a že pan Havelka není v žádném případě nějaký šaman, který by vás nutil věřit kdoví čemu, protože „to tak prostě je“.

Protože zpočátku jsme nevěděli, kudy kam, a protože vnitřní dítě nebylo přesně to ono, co by mě vysekalo z krize, terapii jsme protáhli. Po dokončení terapie vnitřního dítěte jsme se pustili do něčeho, čemu pan Havelka říká „odvedení přivtělené duše“. Já na to nemám názor. Nevím, co si mám o tom myslet a přivtělené duše jsou na mě zatím trochu moc divoká představa, takže se spíš přikláním k tomu, že jde o jakousi práci s podvědomím. Nicméně to nějakým způsobem funguje a to se počítá. Odvedli jsme takhle jakéhosi pána, který neměl nic lepšího na práci, než mě děsit a vymýšlet nejrůznější katastrofické možnosti. Bylo to v době, kdy už jsem neměla takové ty nejhorší záchvaty úzkosti (ty pominuly ještě před terapií – možná je to tak, jak píše pan Havelka na stránkách, že totiž transformace začne zpravidla už před terapií), ale stejně to za to stálo. Někteří lidé prý po takovémhle odvedení zažívají euforické stavy, šťastné období a podobně. Musím říct, že ani to u mě nenastalo, zato nastaly prázdniny, a tím se začaly některé věci řešit tak nějak samy od sebe – přestala jsem být pořád sama doma, začala jsem se vídat s kamarády, cestovat, přítel konečně odstátnicoval a začal na mě mít čas, a tak jsme si konečně mohli dát krizi vztahu (nespokojená jsem byla už delší dobu, ale nechtěla jsem ho s tím před státnicemi zatěžovat) a nějak to spolu pořešit, a nakonec jsem odjela s maminkou do Řecka. Další důležitá věc je, že tou dobou už by většinu času bylo v podstatě dobře, začala jsem cvičit (jógu, Pět Tibeťanů, jezdit na kole a chodit na výlety) a pro úplnost dodávám, že jsem taky byla u jedné paní sensibilky, která pracuje s kyvadlem, je naprosto úžasná, dodala mi naději, že to bude ještě dobré a aplikovala na mě kamínkovou terapii. Tím nechci nijak shodit terapii u pana Havelky (!!), pouze pro vědeckou úplnost uvádím další externí faktory, které mi pomohly ven z té bídy. Abych byla úplně úplná, byla jsem i na kurzu reiki, ale fakt nevím, jestli to na mě nějak funguje. Je to možné. Ale pokud ano, tak nijak průkazně.

V Řecku jsem začala doceňovat kouzlo přijetí. Naštěstí mi zrovna kromě transformační terapie přišla pod ruku Kniha o duši, která se jím také zabývá. Nebýt terapie, asi bych ji nepobrala. Společně s terapií mi výrazně pomohla. A právě přijetí je to, co na mě nakonec zabralo asi ze všeho nejvíc. Prohlašuji, že pokud dokážete přijímat život takový, jaký je, a pokud to dokonce děláte s vděčností a láskou, jste dost za vodou. Rituál přijetí mě pan Havelka naučil až po návratu z Řecka, a kdyby nic jiného, pro tohle stojí projít za to transformační terapií. Ten text jsem samozřejmě četla už předtím, ale ono tak nějak nestačí to odříkat, dokud se to neprožije. A nevím, ale je možné, že nemít za sebou terapii vnitřního dítěte a předchozí terapii, třeba bych na to nebyla vůbec připravená.

Nakonec jsme dotáhli pohádku o ministrovi a princezně. Řekla bych, že to člověku tak nějak dodá odvahu pouštět se do toho, co chce dělat. Na mě to zatím funguje tak, že píšu knihu pohádek a příští léto chci jet s přítelem a s Hnutím Brontosaurus do Himálají učit děti. Zdravotně jsem na tom slušně, v posledních měsících byla daleko horší úzkost z nemoci než nemoc sama, můj ministr rozum zjistil, že jsou věci, které nepochopí, že život a svět je mystérium, že vlastně všechno je mystérium, že nikdy nezjistíme, jak že je to s tou pravdou, a tak je to správné a krásné, obecně se snažím nacházet hloubku v každém okamžiku a přijímat věci tak, jak jsou – přijímat nejen to dobré, ale i to zlé, přijímat i své horší nálady, pečovat o duši a vědět, že z ledasčeho může člověk duševně povyrůst. Není to vždycky lehké a občas s tím strašně zápasím. A budu se to dost možná učit navždy. Ale opravdu to stojí za to. Každopádně je mi teď fajn, a i když je to bezesporu taky tím, že se změnily externí podmínky, rozhodně má veliký podíl i to, že jsem se díky terapii malinko změnila já.

Pana Havelku doporučuji. V podstatě každému. Je to milý a rozumný člověk, který vás pochopí a který evidentně na většinu lidí velice dobře funguje. A jakkoliv znám výborné psychology a brojením proti nim bych střílela do vlastních řad, transformační terapie funguje ve srovnání s klasickou psychoterapií neobyčejně rychle a účinně.

Nela, 22 let (7. srpna 2011)
nelly.raica@seznam.cz

Zkušenosti klientů aneb
ověřitelné výsledky:

» Zkušenosti dalších klientů

Napsali o terapii:

„Poznala jsem zblízka několik Honzových klientek a mohu dosvědčit, že Honza odvádí velmi dobrou práci. Jeho terapii rozhodně doporučuji.“
Míla Lukášová, terapeutka

„Honzova terapie i reakce klientů na mě dělají velmi dobrý dojem. Líbí se mi i pokora, s jakou Honza píše o své práci. Znám Honzu řadu let a jeho terapii doporučuji.“
Petr Velechovský, Modrá alfa