|
|
Po devíti letech bez antidepresivKdyž se ohlédnu zpět, deprese mě provázely od dětství. Kam mé vzpomínky sahají, cítila jsem se uvnitř přesně tak divně, uskřípnutě a zoufale, jak ve svém videoblogu popisuje pan Havelka. I přes sebenenávist a epizody depresí jsem navenek úspěšně fungovala – vystudovala, vdala jsem se, budovala domov, stoupala v kariérním žebříčku, výkonnostně sportovala. Deprese nejbrutálněji zaútočila po dlouhém porodu mé dcery v roce 2006. Nasazená antidepresiva (typ SSRI) mi zachránila život. Umožnila mi přežít. Pomáhala i dlouhodobá psychoterapie a skutečnost, že mě rodina nezavrhla. Po jejich dvouletém užívání jsem vnitřně přijala skutečnost, že deprese a antidepresiva budou mými stálými společníky až do smrti. Žila jsem s občasnými hlubokými propady a s pocitem, že mi deprese dýchá na záda a trestá mě za něco hrozného, co jsem provedla, a že si to zasloužím. Navenek jsem žila a žiji úspěšný život, uvnitř zaťatý dráp sebeodmítání. Na konci roku 2014 jsem narazila na videa pana Havelky. Zaujala mě jeho lidskost, přímost a vhled do stavů, které jsem od malička prožívala. Zároveň nabízel cestu, jak se sebou pracovat. Po cca 2 měsících „sjíždění“ videí jsem se přihlásila na Večer s terapií. Následně jsem se rozhodla vstoupit do Terapie vnitřního dítěte, v rámci které jsem se několikrát denně ucházela o přízeň své vnitřní holčičky. Následovalo rozpohybování rituálu přijetí. Před každým sezením jsem zasílala výkazy péče o svou malou holčičku včetně stručných informací, jak jsem se cítila. Za sebe mohu říci, že mi terapie a práce se sebou dle pokynů polehounku mění život k lepšímu. Postupně se cítím stále častěji hezky, že jsem v pořádku taková, jaká jsem, i s depresí. Můj život se stává barevnější, jako by se mi otevírala nová dimenze života. Antidepresiva jsem si dovolila vysadit tajně sama, „nadivoko“. Bylo to intuitivní vnuknutí bezprostředně po mém rozhodnutí vstoupit do terapie k panu Havelkovi. Do té doby jsem byla prosta jakékoli ambice antidepresiva vysazovat. Byla jsem si vědoma rizika relapsu, prošla jsem si tělesnými symptomy z vysazení i pochybnostmi o svém nestandardním rozhodnutí. Ssrovnávala jsem se s tímto svým činem sama a zvládla jsem to. Lékaři a rodině jsem to řekla až po třech měsících, kdy jsem cítila, že můj stav není horší než před vysazením. Nyní, po devíti měsících od vysazení, cítím, že mé rozhodnutí jít do Terapie vnitřního dítěte a vysadit antidepresiva byla riskantní, ale v důsledcích bohatě zúročená volba. P.S. Své „divoké“ rozhodnutí jsem ustála. O to více však zastávám názor, že antidepresiva je bezpečnější vysazovat pod lékařským a terapeutovým dohledem :-). Milena Průžková (5. 1. 2016)
|
Zkušenosti klientů aneb
Napsali o terapii: „Poznala jsem zblízka několik Honzových klientek a mohu dosvědčit,
že Honza odvádí velmi dobrou práci. Jeho terapii rozhodně doporučuji.“
„Honzova terapie i reakce klientů na mě dělají velmi dobrý dojem. Líbí se mi i pokora,
s jakou Honza píše o své práci. Znám Honzu řadu let a jeho terapii doporučuji.“
|