|
|
Zase mám chuť do životaJiž na Výcviku rituálu přijetí ve mně uzrálo rozhodnutí přihlásit se na TERAPII VNITŘNÍHO DÍTĚTE. Má touha se sebou něco dělat byla velmi silná, jelikož pomoc zvenku nepřicházela. Původně jsem si myslela, že těžká deprese přišla do mého života jako blesk z čistého nebe, ale postupně jsem rozkrývala signály, které se ozývaly na duši i na těle již velmi dlouho předtím. Neposlouchala jsem je, nevěnovala jsem jim pozornost. Byla jsem odpojená od svých emocí. Neuměla jsem to. Svět se pro mě stal nepřátelským místem, nevěděla jsem, co vlastně chci a lhala jsem sama sobě. Tělo mě mučilo trýznivou bolestí, chtěla jsem umřít. Narazila jsem na nepochopení své rodiny a málem o ni přišla. Moje mylné přesvědčení bylo takové, že mé štěstí je závislé na štěstí druhých lidí. Pod skvělým vedením Jana Havelky jsem se krok po kroku učila dávat OMLUVY, SLIBY I CHVÁLY svému vnitřnímu dítěti. Za co se omluvit a co slibovat mi šlo dobře. Ovšem chválit svou vnitřní holčičku za to, že se cítí osamocená a méněcenná, že má strach, že je ve stresu, že se uzavírá do sebe, že trpí úzkostí, chválit ji za její citlivost a zranitelnost mi připadalo podivné a nepochopitelné. Ale přesně tohle bylo to, čeho se mi nedostávalo. Dát pozornost a uznat právě tyto emoce, které jsou součástí mě samé, které mám však důkladně potlačené. To, co je přijaté, se odemyká ke změně. To, co odmítám, roste. Tato slova mi stále zněla v uších. Učila jsem se přijímat svou depresi se vším, co k ní patří. Trénovala jsem každý den ráno a večer Rituál přijetí a hned následně Rituál péče o vnitřní dítě. Měřila jsem účinnost a vedla si výkazy měření. Jedině postupným přeučením přístupu k sobě sama se pomalu začalo dostavovat zlepšení. Začala jsem si všímat, jak se sebou zacházím. Přestala jsem obviňovat okolí ze svých nesnází, vystoupila jsem z role oběti a učila se plně převzít zodpovědnost za vše, co se v mém životě děje. Za velmi účinné považuji projevy pozornosti své vnitřní holčičce. Když beru ohled na její potřeby (což se mi zpočátku nechtělo), je dobře i mně. Domů jsme si koupily pejska, koupily jsme si nové šaty, šly jsme spolu do sauny a ještě nás čeká výlet na zámek a mnohá další dobrodružství. Učila jsem se být spojencem svého vnitřního dítěte. Mým cílem bylo naslouchat mu, když říká chci-nechci, líbí-nelíbí, ano-ne. Jan Havelka mě vedl pevně, odhodlaně, lidsky a s úctou k člověku, kterému není dobře a který potřebuje pomoc s cílem dosáhnout terapeutického zisku. Troufám si napsat, že se mi zmíněného podařilo dosáhnout. A i když jsem terapie již ukončila, hodlám v rituálech i nadále pokračovat. Líbí se mi a beru je jako očistu svého nitra. Podobně jako když si člověk vyčistí zuby nebo si umyje ruce. Rozumem jsou naše emoce neuchopitelné, Jan Havelka však věděl, jak na to, abych si most mezi oběma rolemi vytvořila a v rámci terapie začala své emoce znovu vnímat. Našla jsem odvahu nebýt dokonalá a už nejsem tolik k mání. Jelikož se sebou zacházím hezky a zajišťuji si přítok žádoucích emocionálních vitamínů a dokážu se tak postavit na nohy emocionálně natrvalo, dovoluji si na vlastní zodpovědnost začít s vysazováním antidepresiv. Celé výše uvedené poznání, moudrost a opravdovost toho všeho mě zaujalo natolik, že jsem sama vstoupila do terapeutického výcviku. S láskou a úctou Michaela Adamová, duben 2017 P.S. Při jedné cestě na terapii jsem měla zapnuté rádio a zaznělo tam následující: „Člověk není rozumná bytost, která má emoce, ale emocionální bytost, které to občas myslí.“ A tomu dávám za pravdu. |
Zkušenosti klientů aneb
Napsali o terapii: „Poznala jsem zblízka několik Honzových klientek a mohu dosvědčit,
že Honza odvádí velmi dobrou práci. Jeho terapii rozhodně doporučuji.“
„Honzova terapie i reakce klientů na mě dělají velmi dobrý dojem. Líbí se mi i pokora,
s jakou Honza píše o své práci. Znám Honzu řadu let a jeho terapii doporučuji.“
|