Kam jsi mě to temnotou dovedla, moje touho?
Ve svém prvním příspěvku jsem psala, že od narození
nevidím a stav je nezvratný.
Když jsme v terapii probírali vztah mezi touhou a rozumem, reklamovala jsem,
že moje touha mě ale vede špatně, a uvedla jsem k tomu výmluvný příklad z mého
života:
Před patnácti lety jsem v létě navštívila koupaliště, kde měli vysoký
tobogán. Dodnes slyším radost lidí, kteří po něm jedou, a jak moje touha vábí:
„Sjeď si to taky, máš přece jízdu ráda, podívej, jedou tam i děti, Slyšíš tu
radost?“ A já jdu do toho, ale ne bezhlavě: Domlouvám se s plavčíkem, který to
tam hlídá, ale umím plavat, tak není důvod k obavám. Té radosti kolem, lístky se
kupují, tak si jich beru rovnou deset a od plavčíka dostávám na ruku ceduličku.
Jeho instruktáž je jasná: „Zavolám VODA, a vy vzduchem padnete do vody, kde vás
najdu a vylovím“.
„JÚÚ, už jedu! Kloněná dráha, spirála, rychlost, koryto vede můj směr, cítím
bezpečí, slyším !VODA!, letím a pak... let vzduchem a žuch, voda se nade mnou
zavřela. Ale je nelaskavá, nestabilně se kýve a pění, to jak kolem mě do ní
přistávají další jezdci. Nedá se dýchat... kde je ten plavčík... já se utopím...
i když plavu, voda je pořád nade mnou...
Nějaká divně vzpřažená dlaň mně podebírá a hlas mi říká, že jsem ztratila
cedulku. Proč mi to říká, když já nemůžu popadnout dech;a pak se všechno ztrácí
až do momentu, kdy ležím na pevné zemi s pocitem, že se budím ze zlého snu,
který mi ale nechal v nitru nesmírný a nesmazatelný strach z jízdy na toboganu.
Teprve později mi došlo, že plavčík identifikoval nikoli těla, ale ty
kartičky na rukou. V mém případě tedy nejprve viděl ztracenou cedulku na hladině
a teprve potom šel hledat „ostatní tělo“. Tak krásně jsem si to narežírovala
a tak traumaticky to dopadlo... no uznejte, není to důkaz toho, jak špatně vede
člověka jeho touha?
Příprava na akci
A tady mi pan Havelka nečekaně nabídl pokračovací terapii v aquaparku, kde
prý už dávno osobně sjezdil všechny tobogány se synem Bobešem, a proto si troufá
sjezdit je i se mnou. Nemusel mě dlouho přesvědčovat, nosit patnáct let hluboké
stopy strachu po negativním zážitku je velmi těžké břemeno, kterého bych se už
ráda zkusila zbavit.
Akce vyžadovala důkladnou přípravu. Pan Havelka mi navrhl, ať si obstarám
žlutou čelenku s nápisem „nevidím“. I já jsem chtěla dořešit fakt, že v bazénu
mi pochopitelně bude chybět symbol bílé hole jednak kvůli mé orientaci a jednak
jako deklarace mého handicapu pro ostatní. Mám ho sice tak říkajíc „Napsaný na
čele“, ale na toboganu si toho většina lidí asi nevšimne, až když dojde ke
kolizi, a to už bude pozdě. A tak jsem pořídila výraznou žlutou neoprenovou
čelenku s nápisy dokonce dvojjazyčnými :-). A v Brně jsem začala v předstihu
chodit na plavání.
Akce!
(aneb s laskavostí nejdál dojdeš)
Jsme už v aquaparku u prvního z tobogánů, prý krátkého a přehledného. Stojím
nahoře, pan Havelka sjel tobogán jako první a nepřeslechnutelným kukáním (předem
domluveným signálem) sděluje, že můžu sjíždět také. Ale já nemám ani odvahu, ani
sílu, sebenapomínání nepomáhá, příkazy že už musím, se také míjejí účinkem, slzy
se mi lejou z očí, ještěže mám plavecké brýle s UV-filtrem, tmavé tak, že přes
ně není nic vidět. Třas těla je čím dál větší, znovu slyším kukačku, signál, že
můžu jet, ale já fakt nemůžu. Odstupuju od zábradlí a brečím proto, že jsem to
vzdala, že nemám kde vzít, co mi chybí – odvahu, začínám mít strach, že celá
akce a úsilí, věnované její přípravě vychází naplano. Pan Havelka si pro mě
přichází nahoru a já mám v sobě sečtené pocity porážky, studu, slepé uličky.
Naštěstí jsme i s touto situací už při plánování akce trochu počítali a tak
spouštíme plán „B“ – pojedeme na tobogánu spolu, v tandemu. Pan Havelka tvrdí,
že to má v paži, protože tandemovou jízdu na toboganu trénuje řadu let se svým
synem Bobešem. Pokyny zní jasně: „Sebetýrání nefunguje, buďte na sebe laskavá,
teď beru váš strach na sebe“. A tak jdeme vzhůru k plošině a já si říkám: „Hezky
se uveleb, máš za sebou záchranu, uvidíš, že je z čeho se radovat..."
Jedeme! Pan Havelka sedí za mnou a pevně mě drží. Přesto křičím strachy a přeju
si, ať už je konec... ale ten konec předčil všechno očekávání: Žádné nebezpečí,
voda na dojezdu je tak mělká, že vstávám úplně bez problémů, vystupuji
z tobogánu – a je po problému! Hned další jízdu už jedu sama a mluvím k sobě
laskavě, vedu se něžně a vnímám neuvěřitelnou spoustu radosti, vždyť tíha
traumatu je nenávratně pryč a ani spolujezdecká asistence už není třeba, jen
snad když pojedeme poprvé nějaký nový a obtížnější tobogán.
Do večera toho dne jsem prožila ještě několik „prvovstupů do neznáma“: Výuka
splývání na zádech v atrakci „tekoucí řeka“ mně nakonec otevřela možnost
neprožívat pohyb jako boj, ale zkoušet vnímat rozkoš z rychlosti, najít řešení,
když plavu „opačně“ – zatímco všichni plavou po proudu řeky, mně se líp plave
proti proudu. Tady byla spolupráce pana Havelky nezbytná, osobní dosměrovávání
bylo nutné téměř stále.
Od prvního samostatného sjetí tobogánu mě už euforie a obrovská vlna úlevy
neopustily. Když se v pět hodin večer ukázalo, že nás čeká poslední série
třikrát sjet každý z dnes navštívených tobogánů, bylo mi líto, že to končí, ale
krásně, že až se sem dostanu příště, už nebudou žádné slzy ani strach.
Co zasejete, to budete sklízet
Před patnácti lety jsem zasela touhu „Chci si užít radost z jízdy na
tobogánu“. Teprve 9. března 2010 jsem směla sklidit její plody. Takže moje touha
mě nevedla špatně, jen nebylo jasné, kdy přijde sklizeň. Je to pro mě názorný
příklad, že touha není nedůvěryhodný element, který nemáme brát vážně, nebo ji
dokonce ignorovat, ale že nás nakonec dokáže dovést tam, kde to milujeme.
A kam mě moje touha vede teď? S panem Havelkou máme domluvenou nestandardní
TŇ II – jsem pozvaná do lesa na večerní oheň s pečenými kuřecími stehny
a pečenými banány, a na noc strávenou v lese ve stanu. Něco takového jsem
naposledy zažila ve 13 letech. A také si chci vyzkoušet přístrojové potápění.
Objevila jsem kurzy potápění nevidomých a tělesně postižených v Brně, kde
bydlím. Za dva dny tam jdu poprvé.
Tak s radostí a beze strachu, který jsem v sobě nosila patnáct let, všem
píšu, že v terapii pana Havelky se léčí traumata laskavostí, což funguje
mnohem efektivněji, než mých uplynulých 15 let sebemanipulací.
Zdenka Borýsková, Brno (12. 3. 2010)
Můj mail pro všechny případné pisatele a pisatelky:
boryskova.zdenka@gmail.com