Kdo se bojí, nesmí do lesa

Jestli jsem v příspěvku ze 12. března zmiňovala chystané netradiční pokračování terapie v lese u ohně, určitě jsem netušila, že bude fakt netradiční.

Už jste zažili situaci, že se ráj proměnil v peklo, radost v hrůzu, požehnání v zatracení, nebo duševní rovnováha v neurózu? Jak se to mohlo stát? Vždyť naše večerní posezení u ohně, trvající až do jedné hodiny noční, proběhlo v náladě romantické, harmonické, diskuse se nesla pod mými dojmy z kurzu regresní terapie, jídlo připravované na ohni výborně doplnilo atmosféru večera v babím létě…

Usínáme ve stanu v harmonickém souznění, jen si hlídám, abych se ani nedopatřením nepřitulovala nebo nedotýkala vedle mě spícího pana Havelky. Ve stejné náladě se probouzím v hluboké noci, jen se mi nepohodlně leží, tak se obracím obličejem k spoluležícímu. Vnímám harmonii přírodního brzkého rána, je neopakovatelná. Když tu se do tmy ozve „Zdenko, otočte se na druhý bok!“ Jako úder mě bolestivě zasahuje přísný nekompromisní příkaz. Okamžitě ho plním, ale s pocitem panické úzkosti, neodůvodněného provinění, (vždyť jsem bez-dotekovou zónu určitě neporušila), lítosti, ale o ničem z toho nedokážu strachem ani promluvit. Bojím se i pohnout, nebo dýchat. Takhle prožívám nekonečně dlouhou a neodhadnutelnou dobu. A psychický stav se stále zhoršuje. Na naléhání vnitřní holčinky, které se už nedá ignorovat, ze stanu doslova prchám už v kritickém stavu: nevolno, úzkost mě už dusí, nechci svůj stav nikomu prozradit, doufám, že to venku přejde. Nepřejde, ani hodina na chladném vzduchu mi nepomáhá. Takhle zneurotizovanou, prokřehlou, brečící, roztřesenou vlivem žaludeční nevolnosti určitě zelenou a rozhodnutou nevrátit se už do stanu, mě pan Havelka objevil, když mě začal po nějaké době ve stanu postrádat.

„Já myslel, že v tom jedu už s normálním člověkem, a teď koukám, že jsem tu s magorem, pojďte, tohle musíme řešit.“ Titul „magor“ mě bolí jako odsouzení. Původně jsme plánovali stanovačku jako odměnu za pokrok v terapii, ale vlivem událostí byl pan Havelka najednou dost brzy po ránu tvrdě převyhybkován do role terapeuta, aniž se mu dostalo předchozího varování. Musím uznat, že dělal, co uměl nejlepšího, aby mě z neurózy dostal, Přesto jsme ale končili setkání s jistotou, že cítím provinění z nedorozumění a na otázku „Co můžu ještě pro vás udělat?“ jsem upřímně musela říct „nevím!“ Nic z toho jsem nemusela prožít, kdybych hned komunikovala, ale to při strachu z autorit tehdy nebylo možné.

Dohodli jsme se, že až půjdu do druhé části výcviku regresní terapie k Míle Lukášové, pokusím se svou neurózu nabídnout některému spolužákovi jako téma pro práci na mně. Ve výcviku se pak opravdu podařilo praktikující spolužačce pod dohledem zkušené terapeutky přijít mé neuróze na kloub. Identifikovali jsme ji jako zablokovanou komunikace při jednání s autoritami a vyléčili.

Z této příhody mi vyplynuly některé závěry, o které se chci podělit:

Jestli mi vnitřní holčinka signalizuje nepohodu, není to jen kec, jestli s tím hned něco neudělám k lepšímu, dočkám se rozměrů nebývalých a reakcí taky.
Zkoušet přemlouvat vnitřní dítě, že to třeba přejde, je klam. Děti jsou na klam velmi citlivé, dají to najevo neodbytně.
Přestat plakat na povel neumí ani dospělí, natož vnitřní holčinka. Nedivím se tedy, že pláče, i když už je relativně klid.
Rituál přijetí je třeba občas pěkně rozfázovat nejen na události, ale také na pocity a to nejen tělesné, ale i duševní. Dokud jsem pod termínem „všechno, co se stalo v minulosti“ zobrazovala jen dějovou složku prožitých událostí, položka pocitů a tělesných prožitků zůstávala jaksi sice zahrnutá, ale vědomě nepřijatá.
Co není vědomě přijato, to se neustále hlásí o přijetí. A tak i když je událost ze všech stran vykomunikovaná, může se vám stejně pořád vracet „blbej pocit“, je tam totiž někde ve vzdálenější minulosti „zašitej“ a je na vás, abyste aspoň hledali, kudy k němu vede na vaší životní trati cesta, abyste ho mohli vůbec spatřit a teprve pak přijmout.

Naše druhé lesní stanování mělo úplně jinou režii, než první: Směle jsem se vydala do lesního prostoru sama, nevadilo mi, že jsem se ztratila (připomínám, že jsem úplně nevidomá :-), všechno jsem měla pod kontrolou, spala jsem „pod širákem“ vedle ohně a až v poslední ranní hodině jsem se šla schovat před zimou do stanu, abych se ujistila, že už nemám důvod se ve stanu bát. Jen mě mrzí, že nebyla nijak zaznamenána naše večerní diskuse u ohně na téma vztahy. Zažila jsem tam hezké vhledy na téma „jaké máme reakce při nenaplněné citové nádrži“.

Co se změnilo? U mě především rituál přijetí; není to už jen „recitace mantry“, ale má svá „zaměření“. Jen asi tak jednou nebo dvakrát za den ho pojmu „povšechně“, jinak budu dost konkrétní v položkách, které právě přijímám.

Do terapie jsem vstupovala s přáním „být světlem pro druhé“. Nastoupením na trať terapeutky se mi to může podařit, jen zabrat a jet, to je teď to nejdůležitější. Přece jen by to chtělo dřívější odezvu v podobě sklizně, než za 15 let, jako v případě těch tobogánů :-).

Tak všechny zdravím po osmi měsících bez antidepresiv.

Zdenka Borýsková, Brno (28. 10. 2010)
boryskova.zdenka@gmail.com

Komentář terapeutův:

Pokračovací terapie mají tu nevýhodu (nebo výhodu? :-), že při nich lezou ze skříní i kostlivci jinak dobře schovaní, čili provalují se duševní problémy do té doby úspěšně držené pod pokličkou.

Kdyby se uprostřed naší první noci ve stanu Zdenka zeptala, PROČ se má obracet na druhý bok, řekl bych jí, že proto, aby mi nefuněla a nechrápala u hlavy z takové blízkosti, čímž by se to nejspíš vyřešilo během deseti vteřin a spali bychom dál. Ale v reálu se pak Zdenka bez vysvětlení vysoukala ze stanu ven, myslel jsem, že jde na záchod, a když jsem si někdy ve tři ráno všiml, že už je venku nějak dlouho, našel jsem ji sedící potmě v zimě na mokré trávě. Brečela, klepala se a odmítala se vrátit do stanu. Tehdy jsem ji opravdu nazval magorem, což by se terapeutovi opravdu stávat nemělo :-). Naštěstí už byla v terapeutickém výcviku, takže když to nechtěla řešit se mnou, vyřešil to později za mě někdo jiný. Při naší druhé lesní nocovce jsme to u ohně probrali znovu a s uspokojením konstatovali, že už dovedeme transformovat katastrofy na požehnání a že Zdenčin trvalý zisk z popisovaného nočního komunikačního karambolu je nepřehlédnutelný.

Na druhé lesní stanování jsme měli nachystané Zdenčino samostatné bloudění po lese. Náš les je členitý, hustě zarostlý vším možným, tudíž mimo cestičky velmi neschůdný. A já znovu připomínám, že Zdenka je úplně nevidomá. Domluvili jsme se, že ji nechám samostatně si razit cestu houštím jen za pomoci slepecké hůlky (protože ona právě o to velmi stála) a já mezi tím budu nosit dříví na pořádnou hromadu, aby nám vydrželo aspoň do dvou hodin, protože takové povídání v noci v lese u ohně je fakt blaho. Zdenka se vybavila píšťalkou, aby zapískala, až bude potřebovat zachránit a domluvili jsme se, že já budu kukat a ona pískat, čímž udržíme kontakt.

Chybička se vloudila. Naprosto jsem neodhadl rychlost, s jakou se dokáže taková nevidomá, leč dobře vysportovaná holka pohybovat po lese. Když jsem po chvíli zakukal, odpovědělo mi akorát pár lesních ptáků, Zdenka nikde. Zkusil jsem jí volat na mobil – nebrala to. Zrovna v tu chvíli mi zavolala nic netušící kamarádka terapeutka s dotazem jak se mám, a já pravil, že zvláštně, protože jsem právě ztratil slepou klientku v hlubokém lese. Ptala se mě, co s tím udělám, a já odpověděl, že snad budu muset zavolat vrtulník s termovizí.

Nakonec mi Zdenka přece jenom zavolala zpátky na mobil, protože ho naštěstí měla u sebe, akorát že v té její bloudící euforii se jí prostě nechtělo ho brát. Na můj povel pak pískala jako o život, pro mě to bylo tak na hranici slyšitelnosti, ale přece jenom jsem se mohl podle zvuku za ní vydat a najít ji asi kilometr daleko ve stavu naprostého lesního nadšení a nechápající proč se znepokojuju, když jí se v lese bloudí tak krásně :-). (JH)

Zkušenosti klientů aneb
ověřitelné výsledky:

» Zkušenosti dalších klientů

Napsali o terapii:

„Poznala jsem zblízka několik Honzových klientek a mohu dosvědčit, že Honza odvádí velmi dobrou práci. Jeho terapii rozhodně doporučuji.“
Míla Lukášová, terapeutka

„Honzova terapie i reakce klientů na mě dělají velmi dobrý dojem. Líbí se mi i pokora, s jakou Honza píše o své práci. Znám Honzu řadu let a jeho terapii doporučuji.“
Petr Velechovský, Modrá alfa