|
|
Přežila jsem požárKaždý, kdo prožil požár vlastního majetku, mi jistě potvrdí, že na ten zážitek rozhodně hned tak nezapomene a jeho stopy ponese dlouho, a to nejen v praktickém životě, ale především v duši. Bohužel i mne potkala tato zkušenost právě o půlnoci ze silvestra na nový rok, viz novinový článek Nevidomí manželé se chtěli potěšit prskavkou, od jiskry vyhořeli. Já zde však chci psát především o možnostech zvládat krizovou situaci, které mi přinesla tato terapie. Byla jsem její klientkou už řadu měsíců před požárem a s její pomocí postupně pronikala do tajů práce s vlastním duševním zdravím, jeho posilováním a udržováním. A právě po požáru se to ukázalo být velmi přínosné, posuďte sami: Péče o vnitřní dítě:Kdybych už předem neměla nacvičenou péči o vnitřní holčičku, jistě bych se psychicky zhroutila. Jen ten, kdo v krizovém momentě dokáže ještě dávat pozor, jak se daří jeho vnitřnímu dítěti, má možnost sbírat síly ne pro „jen sebe“, ale vydává síly na péči o slabšího. Práce s „osobním tyranem“:Málokdo je ochoten podívat se zlu do tváře, a pak, až na něj to zlo přijde, diví se jeho moci, síle, a schopnosti ničit všechno kolem sebe. Kdybych tuto svoji složku – vnitřního tyrana – nepodrobila svému pohledu a nenašla cestu k jeho přijetí, to, co následovalo při požáru (výhrůžky, nadávky, tvrdé jednání, strach z napadení), bych asi nebyla schopná prožít bez následků. Tím, že jsem tuto složku začala mapovat „preventivně“, ještě než došlo k požáru, dlouhodobě jsem otužovala svou duši proti chladu zla a bolesti, kterou každý v duši při působení zla cítíme. Rituál přijetí:Pokud bych připustila princip boje, nemohla bych ve své psychice čekat nic jiného, než válečný stav. Každý útok by zapnul obranu, a pak spirálou nahoru – vyšší kalibr útoku, vyšší nutnost obrany. Já jsem se ale v terapii naštěstí předem naučila něco o principu přijetí, čili že všechno co přichází, je nutné přijmout, a to ne tak, jak by si to moje maličkost přála, ale přijmout skutečný reál, i když není v můj prospěch a musím v něm uznat své chyby a provinění. Tohle je dost bolestivá rehabilitace duševního hýbání. Stud a pomoc:Největší úsilí jsem musela vyvinout při přijímání pocitu viny a studu, chtěla jsem být ta hodná, co za nic nemůže, ale v reálu to tak není, a tak jsem si chtěla nést své provinění sama, „Co sis spískala, to si vyžer“. Jenže kolem mé tragické události se teď překvapivě děje něco, na co mi ještě dnes rozum nestačí. Jiní lidi, a to i naprosto neznámí, zatímco já si ležím s následky požáru v nemocnici, organizují pomoc, a to nejen mně, ale i mému manželovi, přestože momentálně nejsme schopni položit korunu na stůl, a já mám další problém: Část vědomí mi říká, že si pomoc vůbec nezasloužím, že to, co jsem v materiální pomoci obdržela, budu muset třeba vrátit, tak bych to to radši ani neměla používat, co když záhy uslyším „Hned mi to všechno vrať!“ A ten nesmírný stud, když s pomocí ke mně přijíždějí i pomocné ruce z daleka, (paní z Třebíče, paní o berlích až od Prahy a spousta lidí, se kterými jsem se setkala jako účastnice několika terapeutických kurzů Míly Lukášové). Někdo si možná řekne, že přijmout pomoc nedá žádnou práci. Pokud jste ale celý život vychovávaní pod heslem „Ze všeho se dostaň sama, neotravuj kolem sebe, nikdo ti tu nebude dělat sluhu“, a pak musíte zažít na vlastní kůži pomoc, velmi obtížně se vyrovnáváte s pocitem selhání, vlastní slabosti a nedokonalosti. Tady je princip přijetí nezbytný, jinak ze sebe-odsuzování a sebe-peskování nebude cesta ven. ----------------------------------------------------- V tomto měsíci jsem chtěla bujaře slavit, je to totiž právě rok, co z mého jídelníčku a z péče o duši zmizely pravidelné dávky antidepresiv, která jsem před tím brala osm let. Rozhodně jsem nepředpokládala tak dramatickou zkoušku. Nejsem „Paní Dokonalá“, stále mám v osobním duchovním růstu mnoho oblastí ke zdokonalování, jedno ale vím jistě. Ani taková krizová událost, jakou beze sporu požár a ztráta všeho, co mi patřilo je, mne zpět k antidepresivům nepřivedla. Hned zpočátku jsem totiž věděla, že antidepresiva nemohou pomoci nic odčinit a co si od-bolím teď, s tím se později budu vyrovnávat mnohem rychleji. Děkuji za to, že když fungují techniky, které jsem v terapii byla schopná poznat a prakticky používat, mohu s nimi počítat i tehdy, kdy život neběží právě schůdnou tratí. Zdenka Borýsková (14. února 2011) Viz též další texty Zdenky Borýskové:
|
Zkušenosti klientů aneb
Napsali o terapii: „Poznala jsem zblízka několik Honzových klientek a mohu dosvědčit,
že Honza odvádí velmi dobrou práci. Jeho terapii rozhodně doporučuji.“
„Honzova terapie i reakce klientů na mě dělají velmi dobrý dojem. Líbí se mi i pokora,
s jakou Honza píše o své práci. Znám Honzu řadu let a jeho terapii doporučuji.“
|